Nakládání koní bývá pro mnoho majitelů stres, pro ni je to běžná rutina. Trenérka Johana Spáčilová — autorka e-booku Bezpečné nakládání koní — propojuje zkušenosti z natáčení, pozitivního posilování i každodenní práce s koňmi do principů, které fungují v praxi a respektují koně jako partnera.
V tomto rozhovoru otevřeně popisuje svou cestu, dlouholeté zkušenosti i to, jak díky trpělivosti a jasné komunikaci lze změnit i náročné situace v bezpečnou a srozumitelnou spolupráci.

Jak byste popsala svou cestu ke koním a kdy jste si uvědomila, že se chcete věnovat hlavně porozumění jejich chování?

Ke koním jsem začala chodit cca v 10 letech. Jednalo se o klasický oddíl — spousta práce, úklidu, čištění a za odměnu hodina ježdění ve skupině. Pak jsme s kamarádkou chvíli chodily do vedlejší vesnice „trápit“ ježděním dva poníky, ale lákaly nás velcí koně, a tak jsme jednou sebraly odvahu a šly se zeptat na statek ve Vestci. Koní tam bylo kolem čtyřiceti a navíc v té době (cca v roce 1992) začala majitelka statku Eva Klestilová budovat westernové městečko s velkou jezdeckou arénou. Postupem času se tam začaly dělat westernové show a rodeové závody.

Moc mě to bavilo, a tak jsem si ve 14 letech pořídila svého vlastního poníka. Byl to 135 cm vysoký strakatý hřebeček a společně s ním jsem se začala učit různé cirkusové kousky podle vzoru cowboyů a indiánů z městečka. Dal mi velkou školu, co se týče chování ke koni — měl na všechno vlastní názor a dost často jsme se nedohodli. Dokázal mě odtáhnout, jak na ruce, tak pod sedlem, kam potřeboval. Když se mu něco nechtělo, stál a koukal nebo se postavil na zadní.

Nicméně časem jsme s pomocí mnoha různých šikovných lidí našli společnou řeč a naučili jsme se spoustu věcí: lehání, klekání, sedání, stoupání na zadní, mohla jsem na něm práskat honáckým bičem, pokoušela jsem se o džigitovku bez sedla a mnoho dalších triků. Tohle všechno jsme posléze zužitkovali ve westernové show, do které mě přizvali jako mladé indiánské děvče. Nakonec jsme několik let vystupovali po celé ČR a dokonce i v Německu. Myslím, že tenhle malý koník s vlastním názorem mě naučil velmi mnoho o chování koní a ovlivnil moji další práci víc, než jsem tehdy tušila.

Připravujete koně pro film. Jak jste se k této oblasti dostala?

K práci u filmu jsem se dostala shodou náhod opět ve Vestci. Správce statku cvičil koně pro film a jednou nás (rozuměj stájový potěr :-D) vzal na natáčení jako podkoní. Velmi mě to zaujalo a přála jsem si jednou stát trenérem filmových koní. Od té doby jsem chtěla jezdit k filmu jako podkoní kdykoliv to bylo jen trochu možné.

Za několik let, když už jsme s přítelem měli vlastní velké koně, se mi podařilo díky Heleně Holé získat pro našeho lipického bělouše hlavní „koňskou“ roli v pohádce Čert ví proč a naši druzí dva koně byli vybraní pro zbrojnoše. Vedla jsem tenkrát jezdecké lekce s Táňou Pauhofovou, Jiřím Lábusem, Hozou Budařem a dalšími. Celé natáčení bylo moc fajn a ještě víc mě to utvrdilo v tom, co chci dělat.

Protože umím francouzsky a anglicky, dohodil mě kamarád jako podkoní pro Maria Luraschiho, když se na Barrandově točila Kletba bratří Grimmů. Mohla jsem tak několik měsíců pozorovat, jak se takoví koně cvičí, jaký mají management, kteří se používají pro herce a kteří pro kaskadéry. Dokument o Mariovi a jeho práci jsem tehdy měla nahraný na videokazetě a viděla jsem ho asi padesátkrát. Sice jsem v některých situacích přišla o iluze o svém idolu — Mario byl a je velmi tvrdý, jak na sebe, tak na ostatní, na lidi i na zvířata. Jeho nároky jsou extrémně vysoké.

Po čase mě oslovila Romana Hájková, která tehdy pracovala pro agenturu Ladislava Lahody Filmka, a společně jsme pracovaly na několika reklamách a filmech. To už bylo s mým legendárním Romeem — většinou dělal vzpínací scény, v jednom filmu hrál jednorožce a hodně se s ním muselo pracovat ve volnosti. Bezpečně vozil herce i kaskadéry. Byl to skvělý kůň, opět kůň s vlastním názorem (jiné si už asi pořídit neumím :-D). A až s ním jsem vlastně začala opravdu natáčet v tom pravém slova smyslu.

V čem se liší příprava filmového koně od běžné práce a jaké nároky taková práce klade na koně i trenéra?

Filmový kůň je takový specifický tvor. Mnoho koní, kteří se doma projevují jako totální idioti, jsou na place naprosto skvělí, a naopak. Kůň, který je doma 100 %, se vám může na place úplně psychicky rozložit. A i když se snažíte doma navodit všemožné situace a prostředí, filmový plac je tak specifický a skýtá takovou škálu vjemů a situací, které by vás někdy ani ve snu nenapadly.

Kůň musí být psychicky odolný a systematicky učený. Základ je samozřejmě poslušnost a přiježděnost, pak jsou to tréninky na všemožné bubáky, kouře, ohně, tréninky ve skupinách koní apod.

Co se týče trenéra, důležitá je absolutní flexibilita — na filmu se pořád všechno mění, nikdy není nic tak, jak se to dohodne. Měsíc nějaký cvik trénujete zleva, a pak vám na place dají kameru na druhou stranu. Důležité je zachovat klid a nepřenášet vlastní stres na zvíře. Někdy je to náročné — devět hodin čekáte na záběr a hodinu před koncem natáčení, když už se všichni vidí doma, padá světlo a čas bojuje proti vám, si vás zavolají na nějakou složitou scénu s koněm.

Důležité je pro mě vědět, kam až je kůň schopen zajít, když se dostane do stresové situace…

Někdy takové situace doma záměrně simuluji, abych pak na place mohla říct za 1) konkrétní požadavky pro daného koně a za 2) abych věděla, co se může stát, když na něj bude vyvíjen nepřiměřený tlak. Je to výborná pomoc třeba při obsedání koní. Třeba když se kůň něčeho hodně bojí, vysvětlíme si ze země a následně ze sedla, že nejlepší a nejbezpečnější cesta je v klidu stát. Když si pak na něj sedne majitel a dostane se — třeba i vlastní vinou — do vypjaté situace, kůň prostě zastaví. Majitel získá čas na uklidnění a začnou znovu.

Když někomu obsedám koně, chci poznat také jeho strach a bloky, to, jak jezdí, abych pak mohla vysvětlit koni, jak má s tím svým člověkem pracovat tak, aby se vzájemně neohrožovali. Když dobře poznám koně i majitele právě i v různých stresových situacích, můžu pak majiteli dát cenné rady, čeho se vyvarovat, co koni opravdu vadí nebo ho stresuje a jak dál v tréninku postupovat, aby našli společnou srozumitelnou řeč.

Co vám praxe z filmového prostředí dala do každodenní práce s koňmi?

Nejvíc mi asi dala tu schopnost být flexibilní, když je to potřeba použít a využít všechny znalosti ze všech tréninkových metod, které znám. Zachovat klid a trpělivost a snažit se vždy co nejrychleji upravit kritéria tak, aby byl kůň co nejvíc v pohodě.

Objevuje se něco z filmového tréninku i ve vašem přístupu k nakládání a přepravě?

Určitě — často a pořád. Všem vždy říkám, že když ráno nenaložím, nemůžu jet do práce. Nakládání je pro mě díky filmu něco naprosto běžného, jako když pouštíte koně do ohrady nebo večer zavíráte do boxu. Jsem při něm, jak se říká, emočně plochá — situace kolem vleku mě absolutně nestresují.

Filmoví koně nastupují do vleku někdy i dvacetkrát denně — třeba když prší nebo když se točí na rušném místě. Vlek je pro ně v tu chvíli nejbezpečnější prostředí: ve vleku se odpočívá, žere, pije. Nakládáte za světla, za tmy, v centrech měst nebo na různých podivných místech. Je to pro mě absolutní rutina a nácvik nakládání a bezpečného stání v přívěsu je u filmového koně nezbytnost.

Proč jste se rozhodla věnovat tak intenzivně právě tématu bezpečného nakládání?

Pro mnoho lidí je nakládání noční můra. Rozhlédněte se kolem sebe na závodech, výstavách nebo jiných koňských akcích. Každý druhý kůň do přívěsu nechce; k nakládání je potřeba parta chlapů s lonžemi, hadr na hlavu nebo spousta různých „bezva“ technik, které koni jen prohlubují trauma z té divné hranaté krabice, až jednou vyskočí, utrhne se, prudce couvá, vzpíná se nebo se převrací. Myslím, že každý z nás už mnoho takových situací viděl a zažil.

Mám potřebu to změnit a pomoci lidem pochopit, co se v takové situaci koni honí hlavou a jak mu můžeme srozumitelně vysvětlit, co chceme. Prostě přiblížit lidem, jak u koní funguje proces učení a jak nám taková znalost může pomoct v praxi. Ve finále to opravdu není tak složité, jak to vypadá.

Kdysi mi v této problematice hodně otevřel oči Jean-François Pignon. Na jehož kurzu jsme se nakládání věnovali — trénovali jsme různé cviky, které pak koni pomohly lépe porozumět člověku a nastupovat v klidu. Byl to sice systém ryze tlakový, ale fér a funkční. Podle jeho metody jsem naložila desítky koní.

Jaké chyby ze strany lidí vídáte při nakládání nejčastěji a proč podle vás vznikají?

Netrpělivost, spěch, neporozumění reakcím koně. Léta jsme jako koňáci byli učeni, že „takhle se to prostě dělá“ a když to nefunguje, je to proto, že ten či onen kůň je „debil“ a musí se srovnat.

Dnes už máme mnohem lepší znalosti a moderní způsoby tréninku jsou etické, bezpečné a hlavně funkční. Když vám kůň po letech neshod začne rozumět a začne dělat to, co chcete, i tomu největšímu tvrďákovi se zaslzí oči — je to totiž krásný pocit. A někdy stačí změnit opravdu málo. Třeba pět minut počkat.

Je něco, co majitelé při přepravě koní systematicky podceňují?

Ano — za mě je to jednoznačně příprava. To, že kůň na dvoře dvakrát vlezl do přívěsu a sežral v něm kyblík, neznamená, že ho tam můžeme zavřít a jet. Možná ano — třeba u devíti koní z deseti to projde — ale ten desátý vám vyskočí střechou.

Dlouhodobě pracujete s pozitivním posilováním. Co vás k němu přivedlo?

K „pozitivce“ mě před asi dvanácti lety přivedl můj pes, dalmatin Tonda. Byl ultrasuperhyper senzitivní klaustrofobický autista s ADHD, jak jsme z legrace říkali. Jinak než pozitivkou to s ním nešlo. A tak jsem se musela naučit precizně klikat, odhadovat kritéria, mapovat prostředí, co by mu kde mohlo vadit nebo ho rozrušit.

V té době jsem pár cviků ze zvědavosti zkoušela i s koňmi — vysílání na target a různá „odložení“ — ale nerada se u koní pouštím do věcí, kterým nerozumím. Proti psovi mi přišli velcí a nebezpeční na nějaké pokusy.

Zajímala mě práce Franty Šusty, ale jeho kurzy byly beznadějně plné. Náhoda tomu chtěla, že kamarádka, která byla na jeden z takových kurzů dlouho přihlášená, nemohla a hledala za sebe náhradu. Tak jsem hned odepsala, že určitě chci — ale jen když mě vezmou s tehdy dvouletým minihorsem Cairem.

Kurz byl v budově psí školy Sar-dog. Byla zima, takže uvnitř — naštěstí šéf Sar-dogu Martin Brandner byl z toho nápadu nadšený a pustil mě i s „koněm“ dovnitř. Tak začaly mé první kroky s Frantou Šustou, se kterým od té doby aktivně spolupracuji a dvakrát do roka pořádáme společné semináře.

Díky Frantovi jsem se blíže seznámila také s Gabby Harris, což je celosvětově uznávaná trenérka zvířat a hlavně báječný člověk, který hodně ovlivňuje mou každodenní práci a nutí mě víc přemýšlet o etice tréninku, welfare a wellbeingu zvířat.

Jak pozitivní posilování zapojujete do přípravy koně na přepravník v praxi?

V podstatě od začátku. Začínám nastavením několika základních povelů — jdeme, zastav, stůj, couvej. Ty si vysvětlíme v bezpečném prostředí mimo přívěs a pak se je pokusím naaplikovat jako cvičení okolo a v přívěsu. Cílem u přívěsu je, aby se o něj kůň sám aktivně zajímal a nebo s ním jakkoliv interagoval a hlavně dokázal klidně reagovat na povely, ať už je venku, nebo uvnitř.

S jakými omyly o pozitivce se setkáváte nejčastěji?

„Když ho budeš pořád krmit, začne kousat, bude tě šacovat, bez pamlsku to pak nepůjde, nemůžeš nechat koně, aby si dělal, co chtěl, musí přece poslouchat, nebudu na něj pořád někde čekat, ať to udělá hned…“

To jsou takové nejčastější argumenty. Například při minulém nakládání dalšího „nenaložitelného“ koně mi po jeho naložení, které trvalo 30 minut, jeho majitelka řekla:
„Aha, no to je teda dobrý, to jsem mu taky mohla dát sežrat pytlík pamlsků a vlezl by tam…“
No ano — mohla. ( :D:D To mě pobavilo - Iva)

Jak vypadá podle vás úplně první krok, který by měl člověk udělat, když chce koně naučit bezpečně nastupovat?

Mít naučené základní povely jako zastavení, klidné stání, rozejití, couvání a vyřešený tlak na ohlávku — jak na zátylek, tak na čumák — aby to koně ve stresové situaci nečekaně nevyděsilo a tlaku se nebál. Člověk by měl být čitelný a povely konzistentní. Zjednodušeně řečeno: když budu koně třeba zastavovat na ruce, musím si o to říct pokaždé stejně — stejná řeč těla, intonace, rytmus — vše musí být pořád stejné. Jen tak nám bude kůň rozumět a ve stresové situaci se o nás bude moci opřít.

Jaké signály u koně naznačují, že sice technicky nastupuje, ale není v tom psychicky uvolněný a bezpečný?

Jeden z nejjednodušších na rozpoznání je to, že nežere. Kůň ve stresu rozhodně nebude nic jíst — ani ty nejoblíbenější pamlsky. Pak jsou to — z těch snadno viditelných — tahání za vodítko, kývání hlavou, hrabání nohou, rychlé a nekontrolovatelné couvání ven, a samozřejmě takovému chování předchází celá škála signálů, kterými se nám kůň většinou neúspěšně snaží něco důležitého říct.

Máte příklad z praxe, kdy se podařilo změnit negativní zkušenost koně s přepravou na pozitivní?

Takových příkladů je celá řada. Zatím si držím 100% nakládací úspěšnost, takže každého koně se mi nakonec podařilo v klidu přesvědčit, že vlek je vlastně fajn místo a je zbytečné se ho bát. Ale asi největším oříškem jsou koně, kteří z nějakého důvodu „vystoupili“ střechou nebo předními dvířky — tam chvilku trvá, než vám uvěří. Ale i u takových koní jde všechno napravit a traumatu z vleku je úplně zbavit — většinou ruku v ruce s jejich majiteli, kteří u něčeho takového, jako je vykopání se z vleku, byli přítomni a při nakládání se cítí dost podobně jako jejich kůň.

Co byste chtěla, aby si lidé z vašeho ebooku odnesli jako hlavní myšlenku?

Že trpělivost dokáže víc, než si umíme představit. Že kůň je myslící partner, ne problém k řešení. A že naše jasnost a čitelnost vytváří prostor, kde se kůň může snažit — dobrovolně a s důvěrou.

E-book k zakoupení najdete na https://nakladanikoni.cz/ 

U nás můžeme nabídnout tyto knihy:

Trénink je rozhovor... ve kterém má i váš pes co říct

Trénink je v hlavě - V té vaší, i v té zvířecí

Lidsko-psí konverzace - Jak si vytvořit komunikační signály pro snažší život

- všechny od Františka Šusty, který se zabývá právě pozitivním posilováním a lze to přenést na jakékoli zvířecí parťáky.

Bezpečná přeprava koní

Praktický chov koní

- zajímavá kapitola o přepravě koní v ČR.