„Kůň se nenarodil se strachem z veterináře.“ Rozhovor s MVDr. Kateřinou Junghansovou o stresu, spolupráci a respektu

Rozhovor s MVDr. Kateřinou Junghansovou není jen o veterinární medicíně, ošetřování koní nebo moderním tréninku. Je především o hledání jiné cesty. Cesty, která nestojí na síle, nátlaku a boji, ale na porozumění, respektu a schopnosti vnímat, co nám kůň skutečně říká.

Kateřina otevřeně mluví o své cestě od vysněné veterinární praxe přes zdravotní kolaps až po období, které jí doslova převrátilo život naruby. O tom, jaké to je přijít o profesi, kterou milujete, a zároveň v tom najít nový směr. Směr, díky kterému dnes pomáhá tisícům koní a jejich lidí jinak než dřív.

V rozhovoru se dostaneme i k tématům, která dnes mezi koňáky rezonují čím dál víc – stres při ošetřování, dobrovolná spolupráce koně, pozitivní trénink, hranice mezi bezpečností a respektem nebo otázka, proč stále tak často považujeme odpor a strach koně za „normální“.

Je to rozhovor, který možná změní způsob, jakým se díváte na veterinární ošetření, trénink, ale i na vztah člověka a koně jako takový.

Co Vás přivedlo ke studiu veterinární medicíny a čemu jste se chtěla věnovat na začátku své kariéry?

Já mám pocit, že jsem se snad už narodila s tím, že chci být veterinářka. Opravdu si nepamatuju, že bych kdy chtěla dělat něco jiného. Od mala jsem hltala dokumenty o zvířatech. Fascinovala mě africká fauna. Jako malá jsem si představovala, že budu dělat veterinářku v Africe. Postupně ale začali převažovat koně. Dlouho předtím, než jsem si vůbec podala přihlášku na veterinu, jsem věděla, že se chci věnovat koňské medicíně a nějakým způsobem ji propojit s tréninkem koní.

Máte za sebou i zahraniční stáže – co Vám daly a v čem Vás profesně nejvíce ovlivnily?

Na škole jsem měla možnost vycestovat hned na několik míst. V rámci studentské výměny jsem na pár dní navštívila veterinární univerzitu ve Vídni a v Lublani. Podařilo se mi vycestovat i na kongres BEVA (British Equine Veterinary Association) do anglického Birminghamu. V rámci Erasmus pobytů a dalších programů jsem se vydala na charitativní veterinární kliniku do Maroka, na školní kliniky veterinární univerzity v Estonsku a na koňskou kliniku do Irska. Profesně i celkově do života mi tyhle zahraniční pobyty daly neskutečně moc.

První věc, která mě teď napadá, je to, že člověk se nesmí snažit být moc velký realista, protože pak najde problém na každé řešení a ve finále nevyjede nikam. Ale to asi nikdy nebyl můj problém. :) Neměla jsem ani náhodou peníze na to, abych si cestovala po světě, ale to mě nezastavilo. Našla jsem programy (jako například Erasmus, Freemover a další), které tenkrát studentům zahraniční stáže financovaly. Naučila jsem se v tom “chodit” natolik, že jsem pak pomáhala zařizovat zahraniční stáže i dalším spolužákům. Nějaký čas jsem pak dělala studentského IVSA Exchange Officera (pozn. IVSA je mezinárodní asociace veterinárních studentů – její odnož funguje i v Brně, Exchange Officer je student, který pomáhá dalším studentům vyřizovat zahraniční pobyty).

Co se týká profesního rozvoje, byly zahraniční pobyty neocenitelné. Z těch zážitků (pracovních i cestovatelských) žiju dodnes. V Maroku jsem dostala možnost opravdu “přiložit ruku k dílu“ a zapojit se do praxe, protože to bylo potřeba. Byla jsem na charitativní klinice, která se starala o zvířata nejchudších lidí. Většinou to byli takzvaní pracující koňovití (working equines) – koně, osli, muly a mezci, na jejichž práci často závisela obživa celé rodiny. A podle toho bohužel také vypadali – ztrhaní, dehydrovaní, s rozsáhlými odřeninami způsobenými výstrojí, na které museli tahat těžká břemena úzkými, klikatými uličkami Fezu.

V Estonsku jsem strávila hodně času na chirurgickém sále asistencí u operací.V klinickém provozu byl největší problém jazyková bariéra, protože doktoři samozřejmě s klienty mluvili estonsky. 

A Irsko byla moje vysněná země, kterou jsem si přála navštívit. Moc nechybělo a zůstala jsem tam. :) V Irsku jsem byla na klasické koňské klinice v oblasti, kde je velké množství dostihových i sportovních koní, takže praxe byla zaměřená výhradně na koně, ale přesto velmi různorodá. Měla jsem možnost pracovat s doktorkou Stefanií Bucca, což je světově uznávaná kapacita na koňskou reprodukci. To byla pro mě obrovsky cenná zkušenost, protože jsem se v té době už začínala na reprodukci specializovat a dokonce jsem uvažovala i o postgraduálu.

Kdy jste si začala uvědomovat, že pracovní tempo a zátěž začínají být pro Vaše zdraví neudržitelné?

Asi půl roku předtím, než jsem zkolabovala. Byla mi pořád zima, neměla jsem energii a chtělo se mi spát. Pamatuju si, jak jsem vyšetřovala koně v jedné stáji a viděla stájníka, jak ve sněhu a ledu neohroženě vyváží jedno kolečko za druhým. Říkala jsem si, jak zvládá dělat tak těžkou fyzickou práci. Přitom já jsem tuhle práci dělala celý život. Jsem holka od koní a i při náročném studiu veteriny jsem si přivydělávala prací ve stájích a tréninkem koní. Svedla jsem to na to, že jsem jako paní veterinářka asi pěkně zlenivěla. Ještě dlouho mi trvalo, než mi došlo, že se mnou není něco v pořádku – vlastně do té doby, než jsem úplně zkolabovala.

Jak náročné pro Vás bylo přijmout, že už nemůžete vykonávat praxi v takové míře jako dříve?

Upřímně, on to byl takový přirozený vývoj. V momentě, kdy jsem měla stabilní praxi, se mi v hlavě začal ozývat takový tichý hlásek, který říkal: “A co dál? Co budeš dělat dál? Kam půjdeš dál?” Jenže já jsem ho nechtěla slyšet. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že tohle je cíl a že dál už cesta nevede. Jenže já jsem byla většinu života na cestách. V době, kdy jsem studovala, jsem nějaký čas žila doslova s batohem na zádech. Pendlovala jsem mezi školou a stájemi, kde jsem pracovala i bydlela. Nebylo to vždycky komfortní, nebyla v tom jistota, ale byla v tom svoboda.

A najednou jsem zakotvila. Dospěla jsem do bodu, kam jsem si přála dospět. Rozjela jsem si vlastní terénní praxi doslova tak, že jsem pro známé objednala jednu tabletku na odčervení psa, z vydělaných peněz jsem si koupila 2 tabletky na odčervení psů dalších známých a tak dále. Pak se mi začínaly ozývat moje někdejší kamarádky od koní, které už v té době provozovaly vlastní stáje nebo měly víc svých koní. Tak jsem se rozhodla opustit práci na klinice a naplno se věnovat terénní praxi – bez kapitálu, bez vybavení, jen s nadšením, se starým autem a s přesvědčením, že to nějak půjde. A ono to šlo. Do půl roku jsem měla v péči stovky koní. Jenže v té době tady nebyl nikdo, kdo by mi pomohl – maximálně na krátkodobý záskok.

Moje zdraví to nevydrželo, ale já jsem si dlouho myslela, že se po nějakém čase zase normálně vrátím do praxe… Bylo to několikaleté těžké období. Tvrdá škola. Občas se mi nechtělo žít, protože jaký smysl má život, který trávíte v bolestech v posteli, bez vyhlídky na normální život? V tomhle období mi byl obrovskou oporou můj manžel. Kdyby tady se mnou nebyl, nevím, jak by to dopadlo… Celkově to ale pro mě byl obrovský katalyzátor osobního rozvoje, který jsem asi v životě potřebovala.

Byl tam konkrétní moment, kdy jste se rozhodla svou situaci uchopit jinak?

Prvních několik měsíců potom, co jsem zkolabovala, jsem si myslela, že se zanedlouho zase vrátím do praxe. Jenže můj stav se nelepšil. Naopak, začal se dokonce zhoršovat. Pro ME/CFS (myalgickou encefalomyelitidu/chronický únavový syndrom) je to typické. Jenže to jsem tenkrát nevěděla. Nevěděla jsem ani to, že takové onemocnění existuje, že postihuje miliony lidí po celém světě, že jen mizivé procento z nich se dokáže vrátit do relativně normálního života a že to trvá roky. 

A jak mi v hlavě hlodal ten hlásek, tak mi pořád našeptával, že teď je čas vrátit se zase k tréninku, propojit ho se zkušenostmi z veterinární praxe a konečně nějak smysluplně uchopit to, co už jsem několik let dělala a co mě bavilo a dávalo mi smysl – učit lidi, jak ošetřovat zvířata bez zbytečného stresu. Řekla jsem si, že když teď vlastně ležím a každý pohyb mě bolí, tak mám aspoň čas přemýšlet a psát. Tak jsem začala tvořit. Začala jsem s projektem v angličtině. Pak jsem přidala ten v češtině. Moje práce okamžitě vzbudila zájem i v mezinárodních vodách, jenže já jsem několik let nebyla ve stavu nějak se prezentovat. Vždycky jsem napsala nějaký článek nebo příspěvek, pak jsem 3 dny spala a pak jsem zapomněla, co jsem to vlastně dělala. A tak pořád dokola, několik let v kuse.

Vlastně tam nebyl jeden zlomový moment, kdy bych si řekla, že odteď to budu dělat jinak. Několik let to bylo nahoru dolů. Chvíli mi bylo lépe, chvíli mi bylo hůř. Postupně mi došlo, že do praxe už se nevrátím a jestli se chci uživit, budu muset vymyslet něco jiného.

Dnes se věnujete především vzdělávání, psaní a spolupráci na kurzech. Jak tato cesta vznikla?

Já jsem vlastně vždycky chtěla vzdělávat a pořádat kurzy. Sama se ráda vzdělávám, tak mi to připadalo jako logický krok. Navíc jsem si myslela, že se veterinou stejně neuživím. Říkali mi, že se veterinou stejně neuživím – rozhodně ne tou koňskou. No, směju se ještě dneska. :D Každopádně kurzy už pořádám dlouho. V roce 2014 jsme s kolegyní pořádaly první Kurz první pomoci pro koně. Od té doby jsem pořádala nespočet kurzů a přednášek osobně i online, u nás i v zahraničí. 

Když jsem onemocněla a vypadalo to, že už nikdy nebudu schopná normálně fungovat, řekla jsem si, že se naučím dělat online kurzy, protože to pro mě nejspíš bude jediný způsob, jak se uživit. Asi nemusím vysvětlovat, že jako OSVČ s diagnózou, kterou lékařský svět neuznává a pojišťovny na ni nemají tabulky, jsem neměla na sebemenší podporu od státu nárok. Takže jsem potřebovala vymyslet něco, co pro mě bude udržitelné a zároveň mě to uživí. To bylo koncem roku 2018, kdy se u nás začínaly ve větší míře objevovat možnosti online podnikání. Tehdy jsem začala vytvářet první online vzdělávací produkty.

V současné době spolupracuji se vzdělávací platformou Equikurzy.cz, kde můžete najít moje online kurzy. Vlastně už si ani nepamatuju, jak přesně ta spolupráce vznikla. S Kristýnou Šmídovou jsme se před mnoha lety párkrát potkaly v Brně a pak jsme byly sem tam v kontaktu. Jednoho dne mi řekla, že chce vytvořit tuhle vzdělávací platformu a chce tam moje kurzy. Od té doby jsme spolu také natočily několik dílů podcastu a do budoucna plánujeme i další projekty. Dále se podílím na vzdělávání studentů manuálních terapií pod Institutem zdraví zvířat a studentů koňské fyzioterapie pod ASOFYREZ. V nedávné době jsem přednášela i pro veterináře a pro studenty brněnské veterinární univerzity. Kromě toho mám ještě vzdělávací projekt v angličtině, který je zaměřený čistě na ošetřování koní bez zbytečného stresu a na trénink ke spolupráci při ošetřování. Jsem neuvěřitelně vděčná za důvěru, kterou do mě a mojí práce vkládají studenti a vzdělávací instituce.

Vnímáte, že dnes pomáháte koním jiným způsobem než dříve? Pokud ano, v čem je ten rozdíl největší?

Rozhodně ano. Ten největší rozdíl je v tom, kolik lidí a jejich koní teď dokážu svojí prací ovlivnit. Počet koní, jejich majitelů i odborníků, kterým jsem prostřednictvím svých kurzů a přednášek schopná pomoct, je neúměrně větší. V praxi pro mě bylo občas frustrující, že jsem mohla pomoct jen relativně omezenému počtu klientů a jejich koní.

Podle mého názoru je velmi důležité, aby majitelé koní byli vzdělaní. Aby dokázali poznat, kdy je s jejich koněm něco špatně, aby dokázali svému koni poskytnout správnou první pomoc, včas zavolali veterináře a uměli mu vysvětlit, co se děje. Je potřeba, aby majitelé znali základní principy koňského welfare a uměli je aplikovat do praxe a zajistit tak svým koním kvalitní život – to je ta nejlepší prevence zdravotních i behaviorálních problémů. Taky je velmi důležité, aby každý, kdo nějakým způsobem zachází s koňmi, veděl, jak se koně učí a jak se s nimi domluvit. Jako veterinářka jsem měla na předávání těchto důležitých informací jenom omezený prostor. Teď si je každý může najít přehledně uspořádané v mých kurzech.

Dalo Vám toto období i něco pozitivního, co by jinak možná nepřišlo?

Jednoznačně. S odstupem času si dokonce myslím, že to bylo nevyhnutelné. Naučila jsem se toho spoustu o životě. Získala jsem životní zkušenosti, které bych jiným způsobem neměla šanci získat. Našla jsem směr, který mě neuvěřitelně baví a naplňuje. Neinvestuju energii tam, kde to nedává smysl, protože vím, že je to to nejcennější, co mám.

Setkáváte se s tím, že lidé považují stres a odpor koně při ošetření za „normální“?

Naprosto běžně. Stejně jako většina lidí nemá ráda zubaře, ale stejně musí vydržet prohlídku, považuje se za normální, že někteří koně nemají rádi veterináře, ale musejí vydržet ošetření. Jenže s tím odporem jde ruku v ruce to, že si kůň jednak vytváří negativní zkušenost a jednak se často ještě učí bránit se ošetřování. Kůň totiž (na rozdíl od člověka) nechápe, že ošetřování je nevyhnutelné a nezbytné pro jeho zdraví. Pokud je mu ta situace nepříjemná, bude se z ní přirozeně snažit dostat pryč a příště se jí vyhnout. Tam pak mohou vznikat nebezpečné situace, kdy může dojít ke zranění majitele, veterináře nebo i koně. Odpor koně při ošetřování by určitě neměl být brán jako norma. S většinou koní je možné se domluvit, pokud víte, jak na to.

Kde je podle Vás hranice mezi „kůň to musí vydržet“ a situací, kdy už mu způsobujeme zbytečný stres?

Z hlediska welfare existuje určitá mlhavá hranice toho, které úkony jsou pro koně příliš bolestivé či stresující a kdy je lepší koně sedovat. Pořád to ale hodně záleží na naší interpretaci, protože bolest a stres jsou čistě subjektivní prožitky. Koně se vyvinuli jako kořistní zvířata, která tyto prožitky skrývají. To, že “kůň to musí vydržet“, je taky čistě naše interpretace.

Pokud chceme koně ošetřovat bezpečně a bez zbytečného stresu pro všechny zúčastněné, musíme se snažit, aby si kůň vytvořil co nejvíce pozitivní (nebo aspoň co nejméně negativní) zkušenost. Takže z mého pohledu bychom se vždycky měli ptát na to, jak tu situaci pro koně udělat co nejméně nepříjemnou.

Dá se říct, že si mnoho koní vytváří strach z ošetření právě kvůli tomu, jak k němu přistupujeme?

Rozhodně. Já říkám, že žádný kůň se nenarodil se strachem z veterináře nebo třeba z injekcí. Ten si vypěstoval během života právě díky negativním zkušenostem. Zjistila jsem, že řadu koní nevystresuje ani tak ten samotný úkon jako manipulace, která mu předchází. Koně se také často nebrání ošetření jako takovému, ale spíš fixaci. Nadměrná nebo hrubá fixace je spojená s bolestí, ale také se ztrátou kontroly nad prostředím. Tento druh kontroly je pro koně a ostatní živočichy velmi důležitý. To, že kůň absolutně nemá kontrolu nad tím, co se s ním děje, je velmi stresující. Můžeme koni tuhle kontrolu dát a zároveň ho ošetřit tak, jak potřebujeme? Do určité míry ano. S koňmi je možné se domluvit v nejrůznějších situacích, když víme, jak.

Co se podle Vás odehrává v hlavě koně ve chvíli, kdy je držený, fixovaný a nemá možnost odejít?

Takový kůň ztrácí kontrolu nad tím, co se s ním děje. To je přesně ten pocit kontroly, o kterém jsem mluvila v předchozí otázce. Tenhle pocit kontroly je jednou ze základních životních potřeb. Ztráta kontroly nad situací je velmi stresující – je to stejné jako když se v životě dostanete do bodu, kdy máte pocit, že ztrácíte pevnou půdu pod nohama a že nemáte možnost ovlivnit to, co se vám děje.

Pokud kůň není připravený na zvládnutí konkrétní situace a navíc zjistí, že z ní nemůže odejít, je to pro něj velmi stresující. Jak už jsem říkala, mockrát jsem viděla, že se kůň bránil spíš fixaci než samotnému ošetřování. Proto je potřeba u koní přistupovat k fixaci s rozumem. S většinou koní, kteří ještě nejsou ve vysoké hladině stresu, je možné se domluvit. Není nutné zvyšovat nátlak nebo používat hrubé fixační metody. Já už léta používám techniku, které říkám Nekonfliktní ošetření koně. Pojmenovala jsem ji tak, protože se mi díky ní dařilo předcházet konfliktům s mými koňskými pacienty. Tahle technika v sobě kombinuje etickou práci s tlakem (negativní posílení), systematickou desenzitizaci a případně i protipodmiňování. Nebo lze koně na konkrétní úkony připravit tak, že ho v těch situacích naučíte spolupracovat.

Často mluvíte o dobrovolné spolupráci koně při ošetření. Co si pod tím má čtenář konkrétně představit?

Dobrovolná spolupráce při ošetřování je moderní způsob péče o zvířata. Začali s ním trenéři zvířat v ZOO. Usnadňuje jim práci a zároveň pomáhá zabavit zvířata žijící v zajetí. Jde o to, že se zvíře naučí chování, které usnadňuje jeho ošetřování. Mě spolupráce zvířat při ošetřování naprosto uchvátila už před více než 10 lety. Když vidíte tygra, lva, hyenu nebo zebru spolupracující při odběru krve, ledního medvěda či žirafu spolupracující při rentgenech, hrocha spolupracujícího při ošetřování zubů a tak bych mohla pokračovat, začnete si říkat: “Jaká že byla ta výmluva, kterou používáme, když se naši domestikovaní koně, kteří bezpečně svezou i naprostého začátečníka, nechtějí nechat ošetřit?” 

Spolupráce při ošetřování vyžaduje trénink – v tom je asi ten největší kámen úrazu. Spousta majitelů se vymlouvá na to, že nemají čas. Naučit koně pár základních “triků“, které vám usnadní ošetřování, ale nevyžaduje zase tak velkou časovou investici. Když budete tréninku věnovat 5 minut denně, za týden už uvidíte rozdíl. Trénink zvířat ke spolupráci při ošeřování je založený na tzv. pozitivní motivaci (pozitivním posílení). Probíhá bez nátlaku; zvíře má možnost volby a za spolupráci si může vydělat odměny. Velmi důležitou součástí spolupráce při ošetřování je to, že se zvíře naučí dát s ošetřováním souhlas. Ošetřování se souhlasem mu  dodává pocit kontroly, o které jsem mluvila před chvilkou. Schválně říkám “zvíře“, protože v podstatě jakékoliv zvíře můžeme naučit spolupracovat při ošetřování.

Jak vypadá rozdíl mezi „nějak to uděláme“ a situací, kdy kůň opravdu spolupracuje?

V tom je zásadní rozdíl. V případě dobrovolné spolupráce kůň ví, co se s ním děje, ví, co má dělat a má možnost říct, že spolupracovat nechce – má možnost volby a kontrolu. Spolupráce je dialog, ve kterém má kůň možnost udělat první krok (zahájit tréninkovou lekci nebo dát souhlas k ošetření), ale taky říct ne. Možná vás napadne, že když jednou necháte koně říct ne, už nikdy od něj neuslyšíte ano, ale tak to není. Pokud si dokážete trénink ke spolupráci nastavit správně, není problém koně naučit spolupracovat i při tak nepříjemném úkonu, jako jsou například injekce.

A co když není možné čekat na souhlas ze strany koně? V tom případě je lepší než spoléhat na to, že to “nějak uděláme“, postupovat v zásadách Nekonfliktního ošetření koně.

Jak by podle Vás mohlo vypadat ošetření koně, který je na tyto situace připravený?

Může to vypadat třeba tak, že člověk vyzve koně, aby přišel na nějaké konkrétní místo. Může si tam třeba stoupnout na nějakou podložku nebo se dotknout nosem targetu. Tím dává kůň člověku signál, že je připravený na ošetřování. Pak proběhne ošetření, kůň dostane odměnu a je hotovo. Takhle to vypadá v případě, že je kůň na ošetřování opravdu dobře připravený. V začátcích tréninku je potřeba rozdělit si tenhle komplexní úkon na jednotlivé dílčí kroky a pak krok za krokem postupovat k cíli.

Co se změní pro koně – a co pro člověka – když se začne pracovat jinak?

Myslíte, když začne trénovat koně ke spolupráci a ošetřovat ho se souhlasem? Na začátku to může být pro člověka hodně frustrující, protože kůň, který poprvé v životě dostane možnost zvolit si, jestli chce spolupracovat, si často zvolí, že nechce. Zvlášť pokud se jedná o spolupráci při nepříjemném veterinárním ošetření a o koně, který měl s veterináři třeba i dlouholetý problém. To je moment, kdy se láme chleba. Dostojí člověk svému slibu nebo začne koně ke “spolupráci“ nutit? Má kůň skutečně možnost volby nebo je to jen na oko?

Tohle je pro řadu lidí opravdová zkouška, protože často začnou pochybovat o tom, jestli je má kůň vůbec rád nebo jestli bude lepší se ho příště na jeho názor neptat a zůstat u postupu “nějak to uděláme“. Když se ptáme na souhlas, musíme být připraveni i na nesouhlas. Pokud nesouhlas nepřipadá v úvahu, je férovější nepředstírat, že kůň má možnost volby.

Pokud ustojíme tuhle fázi, začne se toho měnit hodně. Kůň se začíná učit, že ho nebudeme tlačit do nepříjemné situace. Učí se, že se nemusí hned bránit, ale že stačí, když nedá souhlas. Když koně zjistí, že projev nesouhlasu nevede k trestu, ale že mají možnost poodejít, zregulovat svoji nervovou soustavu a zase se vrátit, na jejich výrazu často vidíte, jako by se rozpustila vrstva chronického stresu, který měli spojený s ošetřováním. Myslím si, že tahle konverzace je základem důvěry a zdravého vztahu člověka a koně.

Jak může majitel poznat, že je kůň ve stresu ještě dříve, než dojde k vyhrocené reakci?

Je potřeba naučit se číst první náznaky stresu a správně na ně reagovat. Když to hodně zjednoduším, čím výš kůň drží hlavu, tím vyšší je hladina jeho stresu. Čím víc má kůň potřebu se pohybovat, hrabat přední nohou a podobně, tím vyšší je hladina jeho stresu. Na tyhle signály je potřeba reagovat. Pokud je hladina koňského stresu zvýšená jen mírně, často stačí dát koni chvíli pauzu nebo ho provést krokem dokola. Čím vyšší hladina stresu, tím horší zkušenost si kůň odnáší a tím déle trvá, než se uklidní (než hladina stresových hormonů opět klesne na svoji bazální úroveň).

Proč se tyto jemnější signály často přehlížejí?

Je to takový paradox. Čím zkušenější koňáci jsme, tím víc býváme desenzitizovaní k projevům koňského stresu a tím víc nám připadá, že chování koně je pořád ještě v pohodě a že my pořád ještě zvládáme koně ošetřovat. Často nám to dodává určitý pocit profesionality, nebo zkušenosti, když zvládneme ošetřit koně, který se staví na zadní, nebo se snaží vyskočit v boxu.

 Z mého pohledu na tom ale není nic zkušeného ani profesionálního. Naopak. Znamená to, že neumíme poznat koňský stres anebo s ním neumíme pracovat a svým necitlivým přístupem jsme koně natlačili třeba až přes práh autonomního stresu. V takové hladině stresu si kůň nemůže vytvořit jinou než negativní zkušenost. Tahle zkušenost ovlivní to, jak se bude chovat v podobné situaci příště. A začarovaný kruh se roztáčí…

Co se děje v těle koně během stresu a jak to ovlivňuje jeho schopnost spolupracovat?

Stres aktivuje tělo k záchraně života nebo k přežití zhoršených podmínek. Spouští se celá kaskáda dějů, která mobilizuje energetické rezervy těla. Priorita vystresovaného koně není zastavit se, uklidnit se a spolupracovat - to ani z fyziologického hlediska není možné. Prioritou koně ve stresu je dostat se do bezpečí. Pryč z vlivu stresoru, který na něj působí. Pokud chceme, aby s námi koně spolupracovali, nejdůležitější je, aby se cítili bezpečně.

 V téhle souvislosti jsem se setkala s tím, že moderní výzkumy ukazují, že kůň potřebuje určitou hladinu stresu, aby se efektivně učil a přemýšlel o spolupráci. Ano, to je pravda. K efektivnímu učení je potřeba aktivace sympatiku. Ani nám to moc nemyslí po nedělním obědě v parasympatickém stavu “rest and digest“.  Ale v době, kdy nám stres koně začíná komplikovat práci, už je kůň dávno v distresu a tam schopnost učení a ochota ke spolupráci rapidně klesají.

Jak velkou roli hraje předchozí zkušenost koně s ošetřením?

Naprosto zásadní. To, jakou zkušenost si kůň odnáší z předchozího ošetřování, má vliv na to, jak bude celou tu situaci vnímat a jak se bude chovat v podobné situaci příště. Bylo to nepříjemné? Cítil se kůň v ohrožení? Nebo ta situace probíhala v klidu? Naučil se kůň ošetřování bránit? Pochopil kůň, co se od něj požaduje? To všechno bude ovlivňovat jeho chování při příštím ošetřování.

 Mnoho lidí dnes vnímá pozitivní trénink jako skvělý směr, ale zároveň mají pocit, že je to složité, časově náročné a že si často nejsou jistí, jestli to dělají správně. Vnímáte to podobně?

Určitě. Navíc se pojem “pozitivní trénink“ často používá jako synonymum pro trénink, kde se snažíme s koněm zacházet co nejvíce po dobrém a používat co nejméně tlaku či nátlaku. To je samozřejmě skvělé – takový by měl být každý trénink, ale tohle není pozitivní posílení. Nejdůležitější je znát principy.

 Trénink pomocí pozitivního posílení se může zdát časově náročnější, protože vyžaduje hodně přemýšlení a je důležité ho vystavět na solidních základech. Většina tradičně trénovaných koní tyhle základy ve skutečnosti nemá. V tradičním tréninku totiž můžete koně určitou situací “protlačit“, aniž by jí doopravdy rozuměl. Nežádoucí chování můžete v celku jednoduše potlačit. To ale v pozitivce dost dobře nejde. Tam musíte o každém tréninkovém kroku přemýšlet. Další důležitá věc je naučit koně, jak si má brát odměny, co má dělat, když nerozumí, a naučit se správně ukončit lekci. V tréninku pomocí pozitivního posílení totiž pauza nebo konec lekce není odměna. V tom je největší rozdíl mezi pozitivkou a tlakem.

Stejně jako práce s tlakem sama o sobě, ani pozitivka není metoda. Je to určitý princip, který každý trenér dělá trochu jinak. V tréninku koní je to relativně nový princip. Proto si myslím, že je úplně normální, když si někdo není jistý, jestli to dělá správně. V takovém případě je asi nejlepší najít si trenéra, absolvovat kurz, soustředění nebo tréninkovou lekci a osvojit si aspoň nezbytné základy.

Co byste řekla lidem, kteří mají pocit, že „tuší princip“, ale chybí jim jistota v praxi?

Najděte si trenéra. Někoho, kdo vám pomůže správně začít a vystavět svému tréninku pevné základy. Choďte na kurzy, čtěte články, sledujte videa. Vzdělávejte se.

Řada lidí tuší principy a má určitou vizi, co chce svého koně naučit. A to většinou nejsou ty “nudné“ základy, ale rovnou nějaké komplexní chování, ať už se jedná o nějaký cirkusový trik nebo spolupráci při ošetřování. Když ale člověk vynechá základy, staví dům na písku. Při tréninku se pak nevyhnutelně dostane do bodu, kdy se mu ten dům začne hroutit a on se bude muset vrátit na začátek a ty základy vystavět znovu a pořádně. Tuhle cestu si můžete ušetřit, když těmi základy začnete rovnou.

Kdybych to měla vysvětlit na příkladu z praxe, tak jsou to situace, kdy se člověk snaží koně naučit třeba španělský krok nebo poklonu, ale ten kůň nemá naučenou takzvanou výchozí pozici (někteří trenéři tomu říkají nulová varianta nebo default behaviour). To je jednoduché chování, ze kterého vychází další trénink a pomocí kterého se kůň zároveň učí, jak se chovat v přítomnosti pamlsků. Proto tak často vidíte koně, kteří zběsile nabízejí jeden trik za druhým a hned jak uslyší zvuk klikru, lezou lidem do kapes. Tam jednoznačně chybějí základy.

Je podle Vás v pořádku, že člověk na začátku tápe a dělá chyby?

Určitě, chybám není možné se vyhnout. Jsou to zkušenosti, které je potřeba prožít. Ale nezapomeňte na to, že se z vašich chyb učíte nejen vy, ale také koně, které trénujete. Pokud těch chyb uděláte moc, může se stát, že se vám trénink vymkne z rukou. To neplatí jen pro trénink pomocí pozitivní motivace, ale samozřejmě pro jakoukoliv práci s koněm.

Proto je lepší nechat si poradit. Najít si trenéra, který bude na průběh vašeho tréninku dohlížet a nenechá vás udělat příliš velké chyby, které by se pak obtížně napravovaly. Vím, že se opakuju, ale vidím to na sobě i na svých studentech. Když máte někoho, kdo se na váš trénink podívá zvenčí, pomůže vám odstranit chyby, které vy třeba ani nevidíte.

Kde se podle Vás lidé nejčastěji zaseknou? Je to spíše v technice, nebo v nastavení přístupu a přemýšlení?

Ty největší záseky většinou přicházejí na začátku tréninku. Týkají se jak plánování a nastavení tréninku, tak i samotné techniky. Spousta lidí prostě nějak začne. Seženou si klikr, kapsy naplní nějakými hodně voňavými pamlsky a pustí se do toho. Tady hodně záleží i na koni. Jsou koně, kteří vám odpustí hodně začátečnických chyb. Většina koní (a dalších býložravců) ale není nastavená na to, aby musela usilovně přemýšlet o tom, jak si vydělat odměnu ve formě potravy. Relativně rychle u nich dochází k frustraci a s ní spojenému nežádoucímu chování.

O tréninku pomocí pozitivního posílení je potřeba přemýšlet jinak než o tradičním tréninku. Většina z nás uvažuje o pozitivce jako o práci s odměnami. Ano, to je důležitá součást. Neméně důležité ale je i to, že tento typ tréninku probíhá bez nátlaku. V podstatě jde o to, že se dobrovolně vzdáte určité páky, kterou na koně máte, když trénink nejde podle vašich představ. Kůň má mnohem větší možnost volby a vy ho necháváte učit se vlastním tempem. O to víc je potřeba přemýšlet nad tím, jak přizpůsobit tréninkové prostředí a nastavit kritéria.

Proč jsme podle Vás jako koňáci často ochotní akceptovat u koní míru stresu, kterou bychom u jiných zvířat už řešili jinak?

Protože se “to tak dělalo vždycky”. Když se podíváte na jezdecké sochy napříč dějinami, jsou na nich vyobrazeni koně, na kterých jsou zřetelně vidět známky bolesti a stresu. Navíc kůň je oproti psovi nebo kočce velké zvíře, a tak máme pocit, že musí vydržet víc. Od prvního dne, co jsme u koní, se učíme, že kůň nemá nárok na projev nesouhlasu. A to, že kůň prožívá stres? To bylo donedávna ještě k smíchu nebo to minimálně bylo považované za silně antropomorfní. Ta situace se naštěstí mění. V praxi jasně vidíme to, jak míra koňského stresu ovlivňuje naši bezpečnost. Také už existuje řada výzkumů, která dokazuje, jak vysoká hladina stresu, případně chronický stres, ovlivňuje koňské welfare.

Myslíte si, že je u nás stále běžné řešit věci spíše silou než porozuměním?

Podle toho, co vidím, kolem sebe, tak většinou ano. Osobně si myslím, že je to spíš proto, že majitelé koní, ale často ani odborníci nevědí, že existuje i jiná cesta. A tím nemyslím cestu “po dobrém“ namísto “po zlém“, ale přístup, který reflektuje přirozený proces učení a přispívá k udržení nízké hladiny koňského stresu. Hladina stresu a proces učení jsou totiž 2 nejdůležitější faktory, které rozhodují o tom, do jaké míry bude kůň spolupracovat a jak moc bude práce s ním bezpečná. Řada lidí si ještě pořád myslí, že řešit věci silou je ta nejefektivnější, nebezpečnější varianta, protože se to tak naučili. Ale fakt není. :)

Proč je podle Vás pozitivní trénink u koní stále méně rozšířený než například u psů?

To má podle mě několik důvodů. Zaprvé, ve světě psů se tahle myšlenka objevila a rozšírila mnohem dřív – nejspíš díky knize od Karen Pryor s názvem Svého psa nestřílejte, poprvé vydané v roce 1985. I v současné době existuje mnohem víc relevantních zdrojů o pozitivním tréninku psů, než je tomu u koní. Pokud sháníte trenéra pro sebe a svého psa, máte mnohem víc možností.

Další věc je tradice. Koně byli po tisíce let trénovaní tlakem v nejrůznější podobě. Podívejte se jen na to, kolik existuje jezdeckých stylů a tréninkových metod. I když se mohou zdát naprosto odlišné, pokud nejsou založené na pozitivním posílení, jsou všechny založené na jednom a tom samém principu - na práci s tlakem (negativním posílení). Navíc, koně jsou zvířata, u kterých vyprovokujete útěkovou reakci mnohem snáze než u psů. Koně jsou silně motivovaní vyhýbat se nepříjemným prožitkům, proto je oproti jiným živočišným druhům velmi snadné trénovat je tlakem. To ale samozřejmě neznamená, že by je nebylo možné trénovat bez (ná)tlaku. Dalším důvodem je určitá setrvačnost a otevřenost ke změnám. V tom je svět tréninku psů přece jen pokrokovější než ten koňský.

 Setkáváte se s nepochopením nebo odporem? Jaké reakce slýcháte nejčastěji?

Musím říct, že jen okrajově. Většina reakcí plyne z neporozumění principům koňského učení. Nejčastěji se to týká toho, že “můj kůň tohle zvládá i bez pamlsků” – no jasně, protože ho trénujete pomocí tlaku (negativního posílení). A nebo to, jak si můžu dovolit napsat takový nesmysl, jako že pauza není odměna (což při tréninku pomocí pozitivního posílení opravdu není, a to je další místo, kde může začátečník tvrdě narazit).

 Upřímně, já to asi moc nevnímám, protože boj s nepochopením a odporem je jednou z věcí, které jsem se rozhodla nevěnovat energii. Necítím potřebu někoho přesvědčovat. Pak by mi chyběla energie na to, abych mohla tvořit kurzy a pomáhat svým studentům. A zároveň: sama jsem na cestě. Etický trénink bez nátlaku s pomocí odměn je pro mě momentálně tou nejlepší variantou. Pokud objevím něco ještě lepšího, ráda se posunu dál.

Co dělat v situaci, kdy je potřeba koně ošetřit akutně a není prostor na předchozí trénink?

Já v tom případě používám techniku, které říkám nekonfliktní ošetření koně, už jsem se tu o ní zmiňovala. To je podle mě *ten* způsob, jakým bychom měli ke koním přistupovat. Být proaktivní a ne reaktivní. Tahle technika je založená na principech negativního posílení (jemné práce s tlakem), systematické desenzitizace (pokud je možnost, tak v kombinaci s protipodmiňováním) a případně zastínění.

Možná si pod těmi termíny nedokážete představit, jak to v praxi provést. Jde o to, že koně v průběhu ošetření systematicky učíme chování, které usnadní ošetření (většinou je to klidné stání), a učíme ho ošetřování pasivně tolerovat. V tom je rozdíl oproti spolupráci při ošetřování, kde má kůň větší možnost volby a učí se aktivně spolupracovat.

Jak najít rovnováhu mezi bezpečností lidí a respektem ke koni?

Tyhle dvě věci by se neměly vylučovat. Naopak. Měly by se vzájemně doplňovat. Naše bezpečnost by měla být při jakékoliv interakci s koňmi vždy na prvním místě. A pokud budeme pracovat s respektem ke koni a budeme mít na paměti jeho fyzickou i psychickou pohodu, nebudeme se tak často dostávat do situací, které by ohrožovaly naši bezpečnost. Není to o tom, přistupovat ke koni “po dobrém” nebo “po zlém”, ale pracovat s ním v souladu s přirozeným procesem učení a tak, abychom zbytečně nezvyšovali hladinu jeho stresu. To je z mého pohledu přístup, který je respektující a zároveň vytváří půdu pro bezpečné ošetřování.

Máte zkušenost, kdy změna přístupu zásadně ovlivnila průběh ošetření?

Těch mám nepočítaně. :) Teď si narychlo vybavuju dvě situace: v první jsem použila techniku Nekonfliktního ošetření u koně, který celý život neměl rád injekce a musel je dostávat v takové té fixační uličce, která se používá hlavně na vyšetřování klisen pro účely reprodukce, aby někoho nezranil. Od třetího dne dostával léky v klidu ve svém boxu.

Podobnou zkušenost mám s čištěním rány na břiše koně. Tam jsem koně učila spolupracovat. Tenhle kůň si nechtěl nechat vyčistit ránu po operaci a dost nepříjemně kopal. Začala jsem upevňovat požadované chování (klidné stání) pomocí odměn. Zároveň jsme se spolu domluvili na tom, že mírné zvednutí zadní nohy bude signálem Stop (to je jedna z důležitých součástí komunikace mezi člověkem a koněm při tréninku ke spolupráci při ošetřování). Během pár minut si kůň nechal ránu bez problémů vyčistit a od té doby už pokaždé.

Jak říkám, často není potřeba řešit věci silou, ale je lepší se zastavit a zeptat se: “Jak můžu zajistit, aby kůň spolupracoval, nebo aby to ošetřování aspoň pasivně toleroval?”

Pokud si teď někdo uvědomí, že by chtěl přístup ke svému koni změnit – kde by měl začít?

U sebe. Vždycky u sebe. Regulací svého nervového systému. Bez ohledu na to, jakými příběhy si to ospravedlňujeme, často jsme na koně hrubí proto, že se cítíme bezmocní. Cítíme, že ztrácíme kontrolu. Ostatní koňáci nás sledují a kroutí hlavou. Cítíme se trapně. Kůň se vzteká nebo se brání a my chceme, aby přestal, protože se cítíme nekomfortně. A tím víc chceme z té situace vyjít jako vítězové…

Pokud žijete v chronickém stresu (a že většina západní společnosti žije), je váš nervový systém v permanentní sympatické aktivaci (ve stavu „uteč“ nebo “bojuj“). V takovém stavu nás vyhodí z rovnováhy skoro všechno. My nepotřebujeme být neustále v hluboké parasympatické relaxaci (to ani není možné), ale potřebujeme, aby náš nervový systém nebyl přetížený a dokázal adekvátně, flexibilně reagovat. 

Další důležitá věc je začít se vzdělávat. Jakým způsobem vlastně můžeme změnit přístup k našim koním? Jaké máme možnosti? Jaké nástroje máme k dispozici?

Máte nějaké konkrétní zdroje, které byste doporučila (knihy, videa, kurzy, autoři…)?

Já osobně mám ráda zdroje, které se opírají o vědecké poznatky. Potřebuju vědět, jak to funguje; nestačí mi, že nějaký guru řekl, že je to takhle a hotovo. Snažím se studovat z nejrůznějších zdrojů a totéž doporučuju i svým studentům. Pokud najdete informace, které si vzájemně odporují, zkuste vyhledat jejich vědecký základ. Napříč jezdeckými styly se totiž často stává, že se o stejném principu bavíme jinými slovy.

Co se týká konkrétních zdrojů, já ani nevím, jestli je tady prostor na to, abych jmenovala všechny. :) Zároveň vím, že každého zajímá trochu něco jiného… Ale obecně, moje rada je: Nastudujte si základní principy toho, jak se koně učí (skvělým zdrojem je např. kniha Equitation Science), jaké jsou jejich životní potřeby, jak je potřeba rozvíjet pohybový aparát jezdeckého koně a jaký životní styl a trénink jejich zdraví naopak poškozují. Na to už pak můžete nabalovat další informace. Studujte co možná nejvíc různých zdrojů. Možná někde narazíte na informaci, u které si řeknete: “Ne, takhle to není“, nebo: “Já bych to udělal/a jinak, protože…” a to je skvělé, protože to je známka toho, že máte určitou základnu informací a začínáte oddělovat zrno od plev.

Jak poznat kvalitní informace od těch méně přínosných nebo zavádějících?

To jde čím dál hůř. Navíc často najdete zavádějící terminologii, která na první pohled může dávat smysl. Nedávno jsem objevila několik různých trenérů, kteří měli na stránkách napsané, že dělají “force-free training“, což je označení pro trénink bez nátlaku pomocí pozitivního posílení. Z jejich práce ale bylo patrné, že to, co dělají, může být respektující trénink, může to být jemný trénink, ale rozhodně není “force-free“ – to je zkrátka jiný princip. A to je jenom jeden příklad z mnoha.

Rozhodně všechno, co se týká tréninku založeného na teorii dominance, je při nejmenším zavádějící. Tahle teorie byla vyvrácena už tolikrát, že to snad ani nejde spočítat – poprvé už samotným autorem. 

Tady platí: ptát se PROČ. Snažte se informace jen nekonzumovat, ale přemýšlejte o nich. Ale celkově si myslím, že rozlišit kvalitní informace o těch méně kvalitních je opravdu těžké. Navíc existuje spousta nových poznatků, které úplně převrací to, co jsme do teď věděli. Některé z nich dávají smysl, některé tak napůl, některé jsou hodně kontroverzní. Snaha porozumět koním je celoživotní cesta a s uměním poznat kvalitní informace je to stejné.

Pro koho jsou Vaše kurzy nebo semináře nejvíce přínosné?

Některé moje vzdělávací projekty jsou určené pro odborníky (veterináře, fyzioterapeuty, manuální terapeuty), ale většina z mých kurzů a seminářů je cílená na majitele koní, kteří chtějí svým koním lépe porozumět. Své si v nich najdou začátečníci i dlouholetí koňáci, protože se tam většinou bavíme o základních principech, kterými můžete vylepšit svůj trénink a vztah s koněm napříč jezdeckým vzděláním a disciplínami.

Co si z nich lidé reálně odnášejí do praxe?

Snažím se, aby si studenti z mých kurzů odnášeli nejen informace a praktické dovednosti, ale také kritické myšlení. Snažím se své kurzy strukturovat tak, abych motivovala své studenty ptát se “Proč?“ a “Jak konkrétně můžu tyhle principy použít u svých koní?” Pro každého znamená vztah s koněm a trénink něco jiného. Každý má svoji autentickou cestu. Já jim můžu předat své znalosti a zkušenosti a navést je k dosažení cílů, ale nemůžu tu cestu kompletně prošlapat za ně.

Poslední dobou se mi na kurzech začaly dít zajímavé věci. :) Začínám si všímat toho, že se mi na kurzech vždycky sejde skvělá parta lidí, pro které nejsou koně jen sportovní náčiní, a kteří chtějí začít dělat věci jinak. Lidi, kterým jde o to, aby jejich koně žili kvalitní, spokojený život. Všímám si toho, jak úžasná komunita se tady začíná vytvářet, a jsem za to moc vděčná.

V jaké situaci byste řekla, že má smysl přestat „tápat“ a přijít se učit prakticky?

Já si myslím, že nikdy nemá smysl dlouho tápat, protože pak se začnete ve svém tápání cyklit a moc daleko se nedostanete. Přitom často stačí málo - stačí, aby se na vaši práci podíval někdo zvenčí, kdo vás dokáže nasměrovat dál. V podstatě v jakékoliv fázi tréninku nebo v případě, že řešíte jakýkoliv problém, má smysl přijít buď na kurz, nebo se objednat na soukromou lekci, konzultaci a podobně, pokud je to možné. Teorie a praxe by se měly navzájem doplňovat.

Změnila tato zkušenost Váš pohled na práci, výkon a vlastní hranice?

Myslíte moje zdravotní problémy? Stoprocentně. Začala jsem hodně přemýšlet o tom, do čeho budu investovat energii a do čeho ne. Myslím, že mě to hodně posunulo. Dneska už nemůžu dřít, abych se uživila nebo abych něco vytvořila. Místo toho musím pracovat chytře. Nemůžu o svém podnikání a dalších aktivitách přemýšlet ve smyslu: “Co bych ještě mohla udělat navíc“, ale: “Co nemusím nutně dělat? Co mi nepřináší výsledky? Jak si to můžu celé zjednodušit?” Musím si organizovat svoje aktivity tak, aby to pro mě všechno bylo dlouhodobě udržitelné. Co není udržitelné, musí z kola ven.

Jak dnes pečujete o své zdraví?

Nastavila jsem si své zdraví jako naprostou prioritu. Pořád se to učím, nejde mi to samo a někdy si na to vzpomenu, až když zjistím, že se můj zdravotní stav začíná zase zhoršovat, ale snažím se. Dřív jsem měla hodně posunutou hranici toho, co je možné zvládnout. Jinak bych neprožila všechno to, co jsem do teď prožila. Neprocestovala bych kus světa. Neměla bych za sebou tolik praxe. Možná bych ani nedostudovala. Ale zase bych možná neskončila takhle. Kdo ví…

 Hodně jsem upravila jídelníček. Vlastně to byla změna stravy a půsty, co mi před lety pomohlo potlačit zánět v mozku a tím nastartovat proces uzdravování. Takže si dávám hodně velký pozor na to, jaké palivo svému tělu poskytuju - protože do Ferarri taky nenalijete vyjetý olej z fryťáku, že ne? :D Tohle je takové vtipné přirovnání, ale ono to tak je. Hodně z nás si nechává sestavovat krmné dávky pro své koně, do auta tankuje prémiové palivo a pak si jako první jídlo dne dá bagetu na benzínce a spláchne ji kafem z automatu.

 Už spoustu let pravidelně dělám dechové cvičení. Dokonce jsem si udělala instruktorský kurz. Dechové cvičení mi doslova zachránilo život, protože to dlouhé roky byla jediná fyzická aktivita, kterou jsem byla schopná provozovat. Minimálně mi to zachránilo zdravý rozum, nebo aspoň jeho zbytky. :D Je to skvělý nástroj pro práci s traumatem, úzkostí, regulaci emocí, okysličení mozku a dalších tkání, regeneraci… Začala jsem práci s dechem zařazovat i do svých živých kurzů a mám na to skvělé ohlasy. Do budoucna chci dechové cvičení určitě zařadit i do svých online programů, protože si myslím, že to je skvělý nástroj pro jezdce a vlastně pro každého, kdo pracuje s koňmi.

Co Vás v současnosti nejvíce naplňuje?

Život. To, že si ho tvořím podle svého. Každá příležitost, kterou dostávám. To, že se ráno probudím, nemám bolesti a můžu vstát z postele. Každý kurz, na kterém se sejdou nadšení studenti, kteří investují čas, peníze a úsilí, aby se pro své koně stali lepšími lidmi. Prostě život sám.

Co byste vzkázala lidem, kteří mají svého koně rádi, ale přesto při ošetření často končí ve stresu, boji nebo bezmoci?

Zastavte se a zamyslete se. Co můžete udělat pro to, aby ošetřování probíhalo v menším stresu? Co můžete udělat pro sebe? Jste přepracovaní? Ošetřujete koně ve spěchu a potřebujete, aby “fungoval“? Jste unavení? Vystresovaní? Bojíte se, že vás kůň zraní? Co by vám pomohlo cítit se jistěji? Teď se zamyslete nad tím, co byste mohli udělat pro svého koně. Jaké situace konkrétně vašeho koně stresují? Je to tak nějak všechno, nebo jsou to konkrétní úkony (například injekce nebo úprava kopyt)? Jak můžete svého koně připravit na to, aby tyhle situace zvládal bez zbytečného stresu?

To je spousta otázek, že? Ale než si začneme linkovat konkrétní řešení, je vždycky potřeba klást si otázky a hledat na ně odpovědi. Ono se to řešení pak vynoří. Pro každého koně může spočívat v něčem jiném. I když základní principy jsou stejné, každý kůň je individualita a je potřeba k němu tak přistupovat.

Kdybych měla majitelům vzkázat jednu konkrétní věc, bylo by to naučit se vnímat svého koně. Naučit se poznat, kdy kůň začíná být ve stresu, a naučit se s ním pracovat tak, aby se jim dařilo udržovat hladinu koňského stresu co nejnižší. Ošetřovat koně stavějícího se na zadní a kopajícího kolem sebe není hrdinství. Je to známka toho, že neumíme s koněm pracovat v nízké hladině stresu. Pojďme se to naučit. Naši koně to ocení.

Nabídka knih k tématu:

Equine Behaviour: Principles and Practice

Knowing Your Horse: A Guide to Equine Learning, Training and Behaviour

A Horse by Nature

Horses in Company

Nekonfliktní výcvik koní

Lexikón reči koní

Somatopsychologie koní 

Somatopsychologie koní 2

Trénink je v hlavě - V té vaší, i v té zvířecí

SADA 4 KNIH: Jan Vojáček

Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč

12 zákonů uzdravení - Tajemství uzdravování a nemoci

Biohacking - Strategie pro dlouhý a zdravý život

Uzdrav sám sebe - Zbavte se zlozvyků, zahojte staré rány + buďte sami sebou