.png)
Lonžování: opravdu stačí, že kůň běhá na kruhu
Když se řekne lonžování, většina lidí kolem koní má alespoň přibližnou představu, o čem je řeč. Člověk stojí uprostřed, kůň se pohybuje kolem něj, mezi nimi je lonž a často také lonžovací bič.
Ale opravdu nám jako definice lonžování stačí, že kůň běhá na kruhu a člověk stojí uprostřed?
Protože pod jedním slovem se ve skutečnosti schovává obrovské množství naprosto rozdílných způsobů práce.
V některých westernově orientovaných přístupech potkáme práci na kratším laně, laterální ohnutí, ustupování, změny směru a kontrolu jednotlivých částí těla. V běžném jezdeckém provozu zase klasický obraz lonžéra stojícího přibližně uprostřed kruhu, koně na obvodu a pomyslného trojúhelníku tvořeného koněm, lonží a bičem. Lonžování se používá při přípravě mladých koní, při výuce jezdců nebo jednoduše ve dnech, kdy se nejezdí.
Jiné přístupy využívají práci na kruhu mnohem cíleněji jako součást gymnastiky a vzdělávání koně. Řeší rovnováhu, koordinaci, napřímení, způsob, jakým kůň používá jednotlivé části těla, a postupně jeho schopnost nést sám sebe. Můžeme se setkat s prací na jedné lonži, na dvou lonžích, prací na ruce i s přechody mezi jednotlivými formami.
Pak máme práci v kruhovce, různé podoby tzv. napojení, kdy je kůň vysílán pryč od člověka a jeho návrat či následování člověka je interpretováno jako výsledek určité komunikace.
A samozřejmě existuje spousta mezistupňů a kombinací.
Nechci tím jednotlivé jezdecké směry rozdělovat na ty, které lonžují „správně“, a ty ostatní. Ani by to nešlo. Stejné pomůcky a podobné principy najdeme napříč disciplínami a jednotliví trenéři v rámci jednoho směru mohou pracovat úplně rozdílně.
Mnohem zajímavější je něco jiného:
Proč to vlastně děláme?
Proč svého koně posílám na kruh?
Tohle by podle mě měla být úplně první otázka.
Ne jak dlouhou potřebuji lonž.
Ne jaký potřebuji obnosek.
Ne kam umístit vyvazovací otěž.
Ale:
Čeho tím chci dosáhnout?
Důvodů může být spousta:
-
příprava mladého koně,
-
gymnastická práce a vzdělávání koně,
-
práce na rovnováze a koordinaci,
-
příprava na jezdce nebo práce s jezdcem,
-
rehabilitace,
-
veterinární diagnostika,
-
pozorování pohybu koně bez jezdce,
-
vypohybování,
-
„vyběhání“ přebytečné energie,
-
nebo jednoduše proto, že se to tak dělá.
A právě poslední tři body jsou možná mnohem zajímavější, než vypadají.
Pokud vytáhnu koně po mnoha hodinách z boxu a potřebuji ho nejdřív dvacet minut honit na kruhu, aby mě následně pod sedlem nezabil, možná bych se neměla jako první ptát, jak ho nejefektivněji vyběhat.
Možná bych se měla ptát, proč má tolik nevyužité energie.
Je problém opravdu ve výcviku?
Nebo se právě snažím lonžováním řešit důsledek managementu, který neodpovídá jeho potřebám?
To samozřejmě neznamená, že každý kůň může být za všech okolností 24 hodin venku nebo že existuje jedno univerzální řešení managementu pro všechny.
Znamená to jen, že bychom měli hledat příčiny dřív než nástroje na potlačení jejich následků.
Kruh není pro koně běžným způsobem pohybu
Často se říká, že pohyb na kruhu je pro koně přirozený, protože kůň přece umí zatáčet, běhat v oblouku nebo se sám od sebe pohybovat na kruhu.
Ano. Kůň samozřejmě umí zatočit. To ale není totéž jako dlouhodobá práce na pravidelném kruhu.
Ve volném pohybu koně mnohem častěji využívají přímé linie, nepravidelné oblouky a průběžně mění směr, rychlost i poloměr zatáčení.
Kruhový pohyb se v jejich přirozeném chování samozřejmě objevit může. Můžeme ho pozorovat například při některých sociálních interakcích, při ochraně hříběte či stáda, během reprodukčního nebo konfliktního chování. Nejde ale o situaci, kdy by kůň dlouhodobě a v pravidelném tempu obíhal stále stejnou kruhovou dráhu.
A navíc je tu jeden podstatný rozdíl.
Při spontánním pohybu si kůň organizuje své tělo sám.
Může změnit poloměr oblouku. Může zrychlit. Zpomalit. Narovnat se. Změnit směr. Přesunout hmotnost způsobem, který v daném okamžiku potřebuje.
A pokud se kruhový pohyb objevuje během intenzivní sociální situace, může být samozřejmě doprovázen i vysokou mírou fyzického a psychického napětí. To ale rozhodně není stav, který bychom chtěli kopírovat při gymnastickém výcviku.
Na lonži podmínky určujeme my.
Určujeme velikost kruhu, směr, chod, rychlost i délku trvání. Lonž, stěna kruhovky nebo další pomůcky zároveň mohou omezovat možnosti, kterými by si kůň pohyb spontánně upravil.
A právě proto není úplně fér argumentovat tím, že „kůň přece běhá na kruhu i sám“.
Umět zatočit není totéž jako být fyzicky a psychicky připravený dlouhodobě kvalitně pracovat na kruhu, který jsme mu určili my.
A tím se dostáváme k další důležité věci.
Nestačí, že se kůň na kruhu nějakým způsobem pohybuje. Zásadní je, jakým způsobem se na něm pohybuje.
Kruh není jen zahnutá rovná čára
Pohyb po kruhu mění biomechanické požadavky na tělo koně.
Kůň musí své tělo organizovat vzhledem k zakřivené dráze, vytvářet dostředivou sílu potřebnou k pohybu po kruhu a přizpůsobovat tomu rovnováhu celého těla. Vnitřní a vnější končetiny přitom nepracují za stejných podmínek a způsob jejich zatížení se mění.
Roli hraje také rychlost a velikost kruhu. Čím menší kruh a čím vyšší rychlost, tím náročnější úkol obecně vytváříme.
To není jen teorie.
Právě proto se při objektivním měření pohybu ukazuje, že i koně pohybující se symetricky na rovné linii mohou na kruhu vykazovat určitou pohybovou asymetrii.
Kruh tedy není neutrální prostor, ve kterém pouze sledujeme stejný pohyb jako na rovné linii.
Samotný pohyb na kruhu mění nároky kladené na tělo koně.
A právě tady podle mě vzniká zásadní problém tradiční představy:
Dáme koně na kruh, aby se na kruhu naučil správně pohybovat.
Jenže co když toho zatím fyzicky není schopen? A nejen fyzicky.
Kruh může být výsledkem přípravy, ne jejím začátkem
Mladý, slabý, pohybově nevyvážený nebo dlouho nepracující kůň nemusí mít dostatečnou sílu, koordinaci ani zkušenost, aby dokázal požadovaný pohyb na kruhu kvalitně provést.
A čím náročnější podmínky vytvoříme – menší kruh, vyšší rychlost, delší dobu práce – tím víc po něm chceme.
Proto může být daleko rozumnější část potřebných schopností nejprve budovat v jednodušších podmínkách.
Na rovných liniích.
Na velkých obloucích.
V kroku.
S využitím stěny.
Při práci ze země.
Při změnách směru.
Při jednoduchém učení koně, co vlastně znamená posunout plec, následovat vedení, upravit své tělo nebo změnit rovnováhu.
Koně můžeme postupně zpřístupňovat, učit ho ovládat jednotlivé části těla, hledat rovnováhu a organizovat vlastní pohyb, aniž bychom k základnímu úkolu okamžitě přidali další obtížnost v podobě pravidelné kruhové dráhy.
Až potom můžeme požadavky postupně zvyšovat.
Kruh potom není místo, na kterém koně silou vytvoříme. Je výsledkem schopností, které jsme mu pomohli získat.
A současně platí ještě jedna důležitá věc: pokud už po koni práci na kruhu chceme, musíme být schopní mu s tímto úkolem skutečně pomoci.
Nestačí ho vyslat na obvod a čekat, co se stane.
Musíme být schopní upravit velikost kruhu, tempo i požadavek, pracovat s jeho rovnováhou a pomoci mu hledat kvalitnější pohyb. Jinak pouze opakuje to, co už umí – včetně kompenzací, které si vytvořil.
Co nám kůň na kruhu vlastně říká?
Tady se dostáváme k věci, která se podle mě při lonžování ztrácí velmi snadno.
Nestačí sledovat, jestli kůň běží.
Musíme sledovat, jak běží.
Jak došlapuje?
Jak zatěžuje jednotlivé končetiny?
Co dělá jeho hrudník?
Kam přenáší hmotnost?
Co dělají plece?
Co pánev?
Jak pracuje hřbet?
Jak vypadá jeho krk a proč právě tak?
Je pohyb rytmický?
Dokáže tempo udržet, nebo neustále zrychluje a zpomaluje?
Co se stane při změně směru?
Je jeden směr výrazně jiný než druhý?
Dokáže prodloužit krk, aniž by ztratil rovnováhu?
Je jeho pohyb pružný a plynulý, nebo vidíme nadměrné napětí?
A právě napětí je další věc, kterou stojí za to rozlišovat.
K pohybu samozřejmě určité svalové napětí potřebujeme. Uvolněný kůň není bezvládná hadrová panenka bez svalového tonu.
Rozdíl je mezi funkčním napětím potřebným k pohybu a přepětím, kterým se kůň snaží zvládnout úkol, na který momentálně nestačí.
A přepětí nemusí být pouze fyzické.
Může být i psychické.
Proto při práci na kruhu nestačí sledovat nohy a tvar těla. Musíme sledovat i výraz, dech, reakce na naše požadavky, schopnost zpomalit, přecházet mezi aktivitou a uvolněním a celkový psychický stav koně.
Protože kvalitní pohyb není jen určitá pozice těla.
Je to způsob, jakým celé tělo a mysl koně daný úkol zvládají.
Vytrhává se? Utíká po pleci? A co když nezlobí?
Tohle zná asi každý.
Kůň se vytočí hlavou ven.
Vytrhne lonž.
Vypadne vnější plecí.
Padne dovnitř.
Zrychlí.
Nedokáže udržet chod.
Přechází.
Ve cvalu křížuje.
A velmi snadno z toho vznikne interpretace:
On nechce.
On neposlouchá.
On se vyhýbá práci.
Někdy samozřejmě může jít o naučené chování. (ale naučené chování vzniká z prvotního přehlížení problému.)
Ale ještě předtím bych se ptala:
Proč to dělá?
Co když právě sledujeme způsob, kterým se kůň snaží vyřešit pohybový problém?
Pokud nedokáže své tělo zorganizovat tak, jak po něm chceme, nějaké řešení si najít musí.
Vytočení hlavy, změna tempa, útěk přes plec nebo změna velikosti kruhu nemusí být problémem, který potřebujeme okamžitě odstranit.
Může to být informace o problému, který potřebujeme pochopit.
Možná nemá dostatek síly.
Možná ztrácí rovnováhu.
Možná jsme zvolili příliš malý kruh.
Možná je tempo příliš vysoké.
Možná je problém výraznější na jednu stranu.
Možná ho něco bolí.
Možná úkol nechápe.
A možná už je jednoduše unavený nebo frustrovaný.
A v tom je obrovský rozdíl.
Když místo otázky „proč?“ přidáme další restrikci
A právě tady často přicházejí pomůcky.
Kůň zvedá hlavu?
Omezíme mu ji.
Vypadává?
Zkrátíme ho.
Utíká?
Přitlačíme.
Neudrží požadovaný rámec?
Pomůžeme mu ho vytvořit mechanicky.
Nechci tvrdit, že každé vyvázání je automaticky špatně nebo že všechny pomocné otěže fungují stejně. Vyvazovací a jiné pomocné prostředky mají dlouhou historii a používají se napříč různými výcvikovými systémy.
Stejně tak nemá smysl ukazovat prstem na jednu jezdeckou disciplínu. Restrikční pomůcky najdeme ve sportovním, klasickém i westernovém prostředí a jejich použití se může výrazně lišit podle konkrétního člověka a účelu.
Jenže žádná pomůcka nedokáže obejít základní otázku:
Proč ji právě tomuto koni právě teď dávám?
A co jejím použitím skutečně řeším?
Poloha hlavy a krku totiž není synonymem sebenesení.
Sebenesení nevzniká tím, že umístíme přední část koně do požadovaného obrazu. Je výsledkem koordinace, síly, rovnováhy a schopnosti celého těla zvládat pohybový úkol.
Kůň se navíc dokáže velmi dobře přizpůsobit.
Dokáže zesílit i v pohybovém vzorci, který bychom u něj rozvíjet nechtěli.
Dokáže vytvořit výrazné svalstvo a přitom používat své tělo způsobem založeným na kompenzacích a nadměrném napětí.
Osvalený kůň tedy automaticky neznamená funkčně se pohybujícího koně.
Pokud koně opakovaně necháváme pohybovat v určitém kompenzačním vzorci, tento způsob pohybu zároveň procvičujeme a upevňujeme.
A pokud pomůckou pouze zabráníme projevu problému, aniž bychom změnili jeho příčinu, možná jsme získali hezčí obrázek.
Ale nemuseli jsme získat lepší pohyb.
Kůň není jen soustava svalů, kloubů a šlach
A teď přichází část, která je pro mě možná ještě důležitější než všechno předchozí.
Co při tom kůň prožívá?
Můžeme dokonale rozebírat biomechaniku, došlap, polohu hrudníku, plecí, pánve a krku – a přitom úplně zapomenout na zvíře, kterému to tělo patří.
A právě tady se podle mě velmi snadno dostáváme k práci proti koni místo práce s koněm.
Kůň se potřebuje v situaci orientovat.
Potřebuje rozumět tomu, co po něm chceme.
Potřebuje mít možnost najít správnou odpověď.
Potřebuje pochopit, jak může tlak ukončit.
A potřebujeme sledovat jeho psychický stav stejně pozorně jako jeho nohy.
Kůň je kořistní zvíře a možnost pohybu a úniku hraje v jeho behaviorálním repertoáru významnou roli. To ale neznamená, že každý kůň na kruhu automaticky prožívá strach o život.
Znamená to, že bychom měli velmi vážně přemýšlet nad tím, jak používáme tlak, prostor a možnost volby.
Pokud koně zavřeme do omezeného prostoru, opakovaně ho vysíláme pryč, zvyšujeme tlak pokaždé, když zpomalí nebo se snaží změnit situaci, a jeho reakce interpretujeme pouze jako neposlušnost, můžeme vytvořit velmi stresující a frustrující zkušenost.
A to platí i pro různé podoby práce v kruhovce, při kterých je cílem tzv. napojení.
Samotný fakt, že se kůň nakonec zastaví, přijde k člověku nebo ho následuje, nám ještě neříká, co se během předchozí práce naučil a jak celou situaci prožíval.
Kůň, který kolem nás běží, nemusí být kůň, který se učí.
Může to být také kůň, který hledá způsob, jak tlak ukončit.
Může být frustrovaný.
Může být příliš vzrušený.
Může být fyzicky přetížený.
Může být mentálně zahlcený.
A může se nakonec naučit situaci jednoduše snášet.
To, že úkol splní, nám samo o sobě ještě neříká, jak ho prožíval.
A pro mě je právě tohle jedna z nejdůležitějších částí celého výcviku.
Nejen jak kůň vypadá.
Nejen jestli poslechne.
Ale jak situaci vnímá.
Forma nesmí přebít koně
Proto bych při práci na kruhu nehlídala jen:
-
tempo a chod,
-
tvar a velikost kruhu,
-
polohu hlavy a krku,
-
reakci na pobídku,
ale také:
-
kvalitu a rytmus pohybu,
-
způsob zatížení a organizaci těla,
-
práci jednotlivých končetin,
-
změny mezi pravou a levou stranou,
-
nadměrné svalové napětí,
-
dech a výraz koně,
-
schopnost přecházet mezi aktivitou a uvolněním,
-
frustraci, strach nebo přílišné vzrušení,
-
snahu uniknout z úkolu,
-
schopnost úkol pochopit,
-
a především to, zda se situace s postupující prací zlepšuje, nebo rozpadá.
Protože jestli po deseti minutách potřebujeme více tlaku než na začátku, kůň je rychlejší, tužší, více se vytrhává a jeho pohyb se zhoršuje, možná nepotřebujeme důraznější pomůcku.
Možná potřebujeme změnit úkol.
A někdy možná potřebujeme z kruhu úplně odejít.
A co mladý kůň?
Právě u mladých koní mi připadá automatické používání kruhu nejproblematičtější.
Mladé tělo se stále vyvíjí. Kůň se teprve učí organizovat vlastní pohyb, získává sílu a koordinaci – a my po něm následně chceme zvládat další a další požadavky.
Proto nedává smysl očekávat, že mladého nepřipraveného koně jednoduše vyšleme na relativně malý kruh a on tam bude automaticky předvádět pohyb, který odpovídá našemu ideálu.
A už vůbec bychom neměli zaměňovat jeho neschopnost za neposlušnost.
Jestli mladý kůň nedokáže na kruhu udržet rovnováhu, řešením nemusí být kratší lonž, více biče a další pomůcka, která ho udrží ve zvoleném tvaru.
Možná jsme jen přeskočili několik kroků.
A pokud k náročnému pohybovému úkolu přidáme další zátěž – například jezdce – musíme být o to obezřetnější v tom, co po mladém těle požadujeme.
Proto je fér se ptát:
Proč právě kruh?
Proč právě tato velikost?
Proč právě tento chod?
Proč právě tak dlouho?
Proč právě teď?
A hlavně:
Co musí tento konkrétní kůň umět předtím, než to po něm budu chtít?
Výcvik přece nemusí začínat tím nejtěžším zadáním.
Kruh jako diagnostický nástroj
Aby to ale nevyznělo, že kruh považuji za nepřítele koně – právě naopak.
Kruh může být nesmírně užitečný.
Jednou z oblastí je veterinární diagnostika.
Pohyb na kruhu je běžnou součástí vyšetření kulhání a pohybových problémů právě proto, že může některé odchylky zvýraznit. Veterinář může chtít vidět koně na rovné linii i na kruhu, na různých površích a v obou směrech.
A velmi užitečné může být pozorování i pro samotného majitele.
Když svého koně pravidelně vidím v pohybu bez jezdce, mohu si všimnout změny.
Najednou jeden směr vypadá jinak.
Kůň nechce někde došlápnout.
Jinak pracuje pánví.
Začne mít problém s přechodem.
V jednom směru začne utíkat přes plec, přestože to dříve nedělal.
Pohyb, který byl dříve samozřejmý, najednou samozřejmý není.
To jsou informace, které můžu následně předat veterináři.
Můžu říct:
„Na rovné linii si skoro ničeho nevšimnu, ale na levém kruhu se mi poslední týden něco nezdá.“
A následně už můžeme koně cíleně předvést na rovných liniích, na tvrdém i měkkém povrchu a případně také na kruhu tak, aby veterinář mohl situaci posoudit.
Je tady ale důležité jedno velké pozor:
Asymetrie na kruhu sama o sobě není diagnóza.
Kruh systematicky mění mechanické podmínky pohybu a určitá asymetrie se může objevit i u koně, který se na rovné linii pohybuje symetricky. Výsledný obraz ovlivňuje velikost kruhu, rychlost, povrch i směr.
Takže úkolem majitele není diagnostikovat.
Úkolem je pozorovat změnu a umět ji popsat.
Takže je lonžování špatně?
Ne.
A tohle je důležité říct úplně jasně.
Článek není proti lonžování.
Práce na kruhu může být skvělým výcvikovým prostředkem.
Může nám umožnit vidět koně bez jezdce.
Můžeme pracovat na koordinaci, síle, rovnováze, komunikaci i postupném sebenesení.
Můžeme využít jednu lonž, dvě lonže, práci na ruce, přímky, oblouky i kruhy a jednotlivé prvky mezi sebou kombinovat.
A postupnou kvalitní prací můžeme dojít ke koni, který je na kruhu velmi schopný, vyvážený a dokáže tam své tělo používat skutečně dobře.
To je ale něco úplně jiného než předpokládat, že tuto schopnost má automaticky jen proto, že je kůň.
Problém nezačíná ve chvíli, kdy vezmeme do ruky lonž.
Problém začíná ve chvíli, kdy přestaneme přemýšlet, proč ji držíme.
Možná se tedy ptejme jinak
Ne:
Jak dlouho mám lonžovat?
Ale:
Co tím dnes chci svého koně naučit?
Ne:
Jak ho udržím na kruhu?
Ale:
Proč z něj chce odejít?
Ne:
Jak dostanu jeho hlavu dolů?
Ale:
Co musí udělat celé jeho tělo, aby se dokázal kvalitně pohybovat i bez toho, že ho do určitého tvaru umístím?
Ne:
Jak ho před ježděním vyběhám?
Ale:
Proč potřebuje být vyběhaný, aby byl vůbec schopný se mnou bezpečně pracovat?
Ne:
Jak ho přiměju, aby to udělal?
Ale:
Je na to připravený?
Rozumí tomu?
Fyzicky to zvládá?
Jak se při tom cítí?
A možná ještě jedna otázka, kterou si klademe překvapivě málo:
Je vůbec nezbytné, aby to právě teď dělal?
Protože práce s koněm by podle mě neměla být hledáním stále účinnějších způsobů, jak ho dostat do obrazu, který jsme si předem vytvořili.
Měla by být hledáním způsobu, jak mu pomoci úkol pochopit a fyzicky i psychicky ho zvládnout.
Někdy bude správnou odpovědí kruh.
Někdy dvě lonže.
Někdy práce na ruce.
Někdy rovná linie.
Někdy výběh.
A někdy možná vůbec žádný trénink.
Nejdůležitější tedy není, jestli lonžujeme.
Důležité je, jestli víme proč, jestli skutečně vidíme koně před sebou a jestli jsme ochotni změnit svůj plán ve chvíli, kdy nám říká, že potřebuje něco jiného.
Protože možná právě v tom leží rozdíl mezi tím pracovat s koněm – a pracovat proti němu.
Doporučené literatury k tomuto tématu máme opravdu hodně.
Trénink hřbetu koně - na lonži
Krok za krokem k práci dvou lonžích
Lungeing, Long-Reining and In-Hand Schooling
Longieren als Dialog mit dem Pferd Vielseitiges Longentraining am Kappzaum
Gymnastická práce na ruce – Krok za krokem k uvolnění a důvěře