Každou chvíli se objeví nová pomůcka, která slibuje lepší ovladatelnost zvířete. Nové udidlo, další typ stahovacího obojku, ostnatý nákrčník nebo vyvazovací systém. Jako bychom neustále hledali způsob, jak zvíře lépe ovládnout. Ale co když hledáme řešení na špatném místě?

Právě tehdy je dobré položit si jednoduchou otázku: Opravdu potřebujeme další pomůcku, nebo bychom měli především lépe porozumět tomu, jak se zvíře učí, co nám svým chováním sděluje a proč v dané situaci reaguje právě takto?

Když pes tahá na vodítku, kůň se opírá do ruky, odmítá nastoupit do přepravníku, leká se, utíká nebo se brání požadavku, velmi snadno začneme přemýšlet nad tím, jak jeho chování zastavit. Jaký obojek bude účinnější? Jaké udidlo poskytne větší kontrolu? Jaký další prvek přidat, aby zvíře konečně „poslechlo“?

Tím ale často hledáme řešení na špatném místě. Zvíře totiž nemusí potřebovat silnější korekci. Může potřebovat srozumitelnější vysvětlení, více času, jinak nastavený trénink, odstranění bolesti nebo snížení stresu. Možná nerozumí tomu, co po něm chceme. Možná je požadavek nad jeho současné možnosti. Možná se bojí, něco ho bolí nebo se jen snaží uniknout situaci, kterou neumí zvládnout.

Zvířata nejsou našimi protivníky. Nevstávají ráno s plánem zkomplikovat nám život, dělat naschvály nebo zpochybňovat naši autoritu. Reagují podle svých instinktů, emocí, zkušeností a toho, co jim v danou chvíli pomáhá získat bezpečí, úlevu nebo kontrolu nad situací. Kůň je kořistní zvíře a jeho přirozenou reakcí na nejistotu bývá únik, napětí nebo odpor. Pes se zase učí podle následků svého chování a opakuje to, co mu v minulosti fungovalo.

To neznamená, že máme zvířatům dovolit úplně všechno nebo rezignovat na pravidla. Naopak. Je na nás naučit je bezpečně a funkčně žít v lidském světě. Pes se nenarodí s vědomím, že má chodit na prověšeném vodítku, míjet v klidu jiné psy nebo čekat u silnice. Kůň se nenarodí s tím, že má nést jezdce, reagovat na pomůcky, stát u úvazu nebo nastupovat do vozíku. To všechno mu musíme vysvětlit a postupně ho to naučit.

Právě v tom je zásadní rozdíl mezi učením a donucením. Při učení se snažíme vytvořit podmínky, ve kterých zvíře může správnou odpověď pochopit, zvládnout a postupně si ji upevnit. Při donucení se soustředíme hlavně na to, aby nežádoucí chování okamžitě přestalo. Výsledek může na první pohled vypadat stejně, ale pro zvíře jde o úplně jinou zkušenost.

Stahovací obojek může psa rychle zastavit v tahu. Ostřejší udidlo může zvýšit kontrolu nad koněm. Elektrický impuls může přerušit nežádoucí chování. Vyvazovací systém může mechanicky nastavit určitou pozici těla. To všechno může vytvořit rychlý a viditelný efekt. Otázkou však zůstává, zda jsme zvíře skutečně něco naučili, nebo jsme pouze potlačili jeho reakci pomocí bolesti, nepohodlí, strachu či omezení.

Chování je informace. Může upozorňovat na bolest, strach, frustraci, přetížení, nepochopení nebo nenaplněnou potřebu. Pokud tuto informaci ignorujeme a zaměříme se pouze na odstranění jejího projevu, problém může zmizet jen zdánlivě. Zvíře možná přestane odporovat, ale příčina zůstává. Někdy se projeví později jiným způsobem, jindy zvíře jednoduše rezignuje.

A právě rezignace bývá často mylně považována za klid, poslušnost nebo respekt.

Je zvláštní, jak společnost někdy hodnotí různé přístupy k práci se zvířaty. Člověk, který silou zvládne vzpínajícího se koně nebo „srovná“ nezvladatelného psa, bývá obdivován jako někdo s mimořádným talentem, autoritou nebo schopností zvířata ovládat. Často se mluví o zaříkávačích a výjimečných metodách. Je v tom drama, konflikt a výrazný okamžik, kdy člověk nad zvířetem získá převahu. A právě tento kontrast vytváří silný wow efekt.

Na druhé straně stojí člověk, který pracuje pomalu, předchází konfliktu, rozděluje učení do malých kroků, používá odměny a snaží se zvíře do obtížné situace vůbec nedostat. Taková práce může být zvenčí nenápadná. Není v ní velký souboj ani dramatický obrat. Zvíře se prostě postupně učí a spolupracuje. Přesto bývá tento přístup někdy shazován slovy, že si člověk zvíře jen „uplácí pamlsky“ a že na tom vlastně nic není.

Jenže není právě toto větší umění? Naučit zvíře tak, aby nebylo potřeba ho nejprve dostat do konfliktu a potom ho z něj demonstrativně zachraňovat? Vytvořit spolupráci dříve, než vznikne boj? Rozpoznat první signály nepohody a reagovat na ně ještě předtím, než zvíře musí křičet, vzpínat se, utíkat, kousat nebo se bránit?

Největším úspěchem totiž nemusí být vyhrát nad zvířetem. Může jím být vytvoření situace, ve které proti sobě vůbec nemusíme bojovat.

To samozřejmě neznamená, že jakákoliv pomůcka je automaticky špatná a že máme zvířata vodit úplně bez vybavení. Obojek, postroj, vodítko, ohlávka, uzdečka nebo další základní pomůcky mají praktickou a bezpečnostní funkci. Rozdíl je ale mezi pomůckou, která umožňuje komunikaci, a pomůckou, která má zvíře přemoci, umlčet jeho reakci nebo zvýšit bolest natolik, aby se neodvážilo odporovat.

Čím silnější a restriktivnější nástroj používáme, tím větší odpovědnost neseme za jeho účinek. A tím důležitější je položit si otázku, proč jej vlastně potřebujeme. Pomáhá skutečně zvířeti pochopit požadavek? Nebo jen nahrazuje dovednost člověka vysvětlovat, učit a vnímat zpětnou vazbu?

Možná bychom měli před každým přidáním další pomůcky udělat krok zpět a zeptat se: Je zvíře zdravé? Nemá bolest? Rozumí tomu, co po něm chci? Učil jsem ho to dostatečně postupně? Je v daném prostředí schopné úkol zvládnout? Není jeho reakce jen posledním signálem po řadě jemnějších upozornění, která jsem přehlédl?

A také: Kdyby zvíře skutečně rozumělo, cítilo se bezpečně a mělo dobře postavený trénink, potřeboval bych tuto pomůcku vůbec?

Někdy možná ano. Mnohem častěji ale zjistíme, že nepotřebujeme další kov, řemen, ostny nebo elektrický impuls. Potřebujeme více znalostí, lepší načasování, více trpělivosti a ochotu změnit vlastní postup.

Protože někdy není nejdůležitější to, co zvířeti nasadíme, ale to, jak s ním komunikujeme. Zda dokážeme slyšet i tiché signály nepohody, zda respektujeme jeho fyzické a psychické hranice a zda jsme ochotni hledat cestu, která nepovede přes bolest, strach a zlomení odporu.

Možná nepotřebujeme stále nové pomůcky.

Možná potřebujeme být lepšími učiteli.

Chcete jít více do hloubky? Tyto knihy vám pomohou lépe porozumět řeči těla, emocím i moderním přístupům k výcviku psů a koní.

Naučte se naslouchat beze slov

Zvířata nám neustále něco říkají. Ne slovy, ale postojem těla, výrazem, pohledem i drobnými změnami v chování. Často nás na nepohodu, bolest, stres nebo nejistotu upozorňují dlouho předtím, než začnou odporovat, utíkat nebo reagovat způsobem, který označujeme jako problémové chování.

Schopnost těmto signálům porozumět je jedním z nejdůležitějších kroků k respektující komunikaci a lepšímu soužití. Proto jsem vybrala knihy, které pomáhají lépe číst řeč těla, rozpoznávat emoce a pochopit, co nám psi a koně svým chováním skutečně sdělují.

🐶 Psi

PSI Signály a emoce - Jejich pozorování a výklad

Konejšivé signály - Na jedné vlně s vaším psem

🐴 Koně

Lexikón reči koní

Jak se dorozumět s koněm

Is my horse in pain?

Učit srozumitelně a bez zbytečného konfliktu

Porozumět řeči těla je první krok. Tím dalším je naučit zvíře, co po něm chceme, způsobem, kterému dokáže rozumět. Výcvik nemusí být bojem o převahu ani neustálým přidáváním tlaku. Může stát na dobrém načasování, jasné komunikaci, motivaci, postupném učení a respektu k možnostem konkrétního zvířete.

Proto jsem vybrala také knihy zaměřené na výcvik, učení a spolupráci. Pomáhají hledat cestu, jak psům i koním srozumitelně vysvětlovat naše požadavky, předcházet konfliktům a budovat dovednosti bez zbytečného nátlaku.

🐶 Psi

Pozitivní metody výchovy psa

Svého psa nestřílejte! - Nový přístup k učení a trénování