.png)
MVDr. Karolína Bábor: O veterině, mateřství a odvaze dělat věci po svém
Jak vypadá terénní veterinární praxe, když se veterinářka rozhodne jít vlastní cestou, zaměřit se na interní medicínu a nabídnout pokročilou diagnostiku přímo ve stájích?
Karolína Bábor v rozhovoru mluví o svých začátcích, zkušenostech ze zahraničí, náročnosti terénní praxe i o předsudcích, se kterými se setkávala jako velmi mladá veterinární lékařka. Vysvětluje, proč je pro ni zásadní hledat skutečnou příčinu zdravotních potíží, spolupracovat s dalšími odborníky a předávat majitelům koní informace, které jim pomohou lépe porozumět prevenci, diagnostice i léčbě.
Otevřeně hovoří také o mateřství, hledání rovnováhy mezi rodinou a profesí, vzdělávacích projektech a vlastní značce BEBRVET nutrition, která vzniká na základě jejích zkušeností z každodenní veterinární praxe.
O Vaší cestě k veterině
Co Vás přivedlo ke koním a proč jste se rozhodla stát právě veterinární lékařkou?
Ke koním mě přivedla asi láska ke zvířatům obecně. Už od malička mě zvířata svým způsobem fascinovala. Doma jsme vždycky měli nějakého mazlíčka – psa, andulky nebo potkany – a později k nim přibyl i kůň.
Svou první klisnu, Besu, jsem dostala od rodičů ve dvanácti letech a byl to ten nejlepší dárek, jaký jsem si mohla přát. Mám ji dodnes a právě ona, později spolu se svou dcerou Brigitte, mě vlastně nasměrovaly k veterině. Chtěla jsem jim vždycky dopřát tu nejlepší péči a rozumět tomu, jak se o ně co nejlépe starat.
Zároveň mě odjakživa bavilo učit se a chodit do školy, takže se ve mně postupně spojila láska ke zvířatům se zájmem o medicínu. A právě tehdy jsem si řekla, že bych jednou chtěla být veterinární lékařkou.
Proč jste si vybrala terénní praxi místo práce na klinice?
Původně jsem měla úplně jiný plán. Během celého studia jsem chtěla pracovat na velké klinice, v zahraničí. Lákaly mě složité internistické případy, pokročilá diagnostika a možnost neustále se učit, proto většina mých stáží i zahraničních pobytů probíhala právě na klinikách.
Můj pohled se ale změnil po roce a půl života v Rakousku, kde jsem absolvovala stáž na univerzitní klinice. Po odborné stránce to byla obrovská zkušenost, ale lidsky už to pro mě tak pozitivní nebylo. Občas jsem narážela na předsudky jak kolegů, tak od majitelů) vůči tomu, že jsem veterinářka z „východu“, a uvědomila jsem si, že bych raději svou energii věnovala koním a lidem v České republice.
Rozhodla jsem se proto vrátit do Česka a nabídnout majitelům koní kvalitní a pokročilou internistickou diagnostiku v terénu. Mnoho lidí si myslí, že špičkovou diagnostiku lze dělat jen na klinice, ale dnes už to díky moderním přístrojům z velké části neplatí. Je to organizačně náročnější, ale funguje to. Poslední rok se mnou navíc jezdí asistentka, díky které můžeme poskytovat ještě kvalitnější péči a provádět více zákroků a vyšetření.
I když jsem po návratu dostala nabídku pracovat na klinice v České republice, věděla jsem, že chci jít tentokrát vlastní cestou. A zpětně to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem ve své profesní kariéře udělala.
Jak dnes s odstupem času hodnotíte své začátky?
Když se za tím ohlédnu, tak bych řekla, že jsem pracovala až moc. První rok jsem běžně pracovala kolem 80 hodin týdně. Bylo to od nevidím do nevidím, telefon jsem měla neustále zapnutý a volno jsem měla možná půl neděle. Špatně jsem spala, nestíhala se pořádně najíst a všechno se to postupně začalo podepisovat na mém zdraví.
Velký zlom pro mě byla i vcelku vážná autonehoda (auto bylo do šrotu, já vcelku v pořádku naštěstí). Ta mě donutila zpomalit a uvědomit si, že takové tempo není dlouhodobě udržitelné. Postupně jsem se naučila lépe nastavovat hranice, organizovat si práci a před nástupem na mateřskou jsem se dostala přibližně na 40 hodin týdně (že mi to trvalo…).
Náročná pro mě ze začátku byla i komunikace s klienty. Veterinární medicína není jen o odborných znalostech, ale také o práci s lidmi. To vás na škole nikdo pořádně nenaučí. Člověk si tím musí projít, získat zkušenosti a postupně najít svůj vlastní způsob komunikace.
Dnes už vím, že být dobrým veterinářem neznamená pracovat co nejvíc hodin, ale umět dlouhodobě poskytovat kvalitní péči a zároveň si zachovat energii a hlavně chuť tu práci dělat.
Co Vás na terénní veterině nejvíce baví a co je naopak nejnáročnější?
Nejvíc mě baví interní medicína a řešení složitějších případů. Mám ráda, když musím nad pacientem opravdu přemýšlet, skládat jednotlivé střípky dohromady a hledat skutečnou příčinu problému. Velkou radost mi dělají také gastroskopie, které jsou dnes nedílnou součástí mojí práce.
Asi nejvíc mě ale baví spolupráce s kolegy. Často mi veterinární lékaři posílají pacienty na specializovanou diagnostiku a potom společně řešíme další postup léčby. Je to takový odborný brainstorming, kdy každý přinese svůj pohled a zkušenosti. Navíc mám možnost sledovat, jak se pacient dál vyvíjí a jestli zvolená léčba funguje, což je pro mě vždycky velmi cenné.
Myslím si, že dnešní veterinární medicína je už natolik rozsáhlá a diagnostické možnosti jsou tak široké, že není možné být odborníkem úplně na všechno. Máme k dispozici stále více moderních přístrojů i informací a právě proto podle mě dává smysl, aby se veterináři v určitých oblastech specializovali a vzájemně spolupracovali. Dobrý veterinární lékař podle mě není ten, který se snaží zvládnout všechno sám, ale ten, který ví, kdy je nejlepší přizvat kolegu, který se dané problematice věnuje do hloubky. Ve výsledku z toho totiž nejvíc profituje samotný pacient.
Nejnáročnější stránkou práce je pro mě komunikace v emočně vypjatých situacích. Když majitel řeší vážně nemocného koně, je to náročné pro obě strany a člověk musí umět nejen léčit, ale také citlivě vysvětlovat a někdy společně dělat velmi těžká rozhodnutí.
Těžké jsou pro mě také situace, kdy si majitel nemůže dovolit doporučenou diagnostiku nebo léčbu. Každý veterinář chce pro svého pacienta udělat maximum, ale někdy nás bohužel limitují finanční možnosti. A asi úplně nejtěžší je pro mě chvíle, kdy existuje reálná šance koni pomoci, ale léčba je odmítnuta ve prospěch metod, které nemají vědecky prokázaný účinek. To mě mrzí.
Z praktického hlediska byla výzvou také administrativa a vymáhání plateb za odvedenou práci. Proto dnes u nových klientů fungujeme na principu úhrady přímo na místě. Je to férové pro obě strany a mně to umožňuje soustředit se hlavně na to nejdůležitější – na péči o pacienty.
Jak vypadá život terénního veterináře
Jak vypadá běžný den terénního veterináře? Existuje vůbec něco jako běžný den?
Myslím, že něco jako běžný den u terénního veterináře vlastně neexistuje. Navíc hodně záleží na tom, jakému oboru se věnujete. Můj pracovní den vypadá úplně jinak než den kolegy, který se zabývá převážně ortopedií, reprodukcí nebo smíšenou praxí.
Já se specializuji především na interní medicínu a endoskopická vyšetření. Největší část mé práce proto tvoří gastroskopie, bronchoskopie a další specializovaná vyšetření. Kromě toho řeším také dermatologické a neurologické případy a velkou část času věnuji konzultacím s majiteli i kolegy veterináři.
Lidé často vidí jen samotné vyšetření u koně, ale to je ve skutečnosti jen část celé práce. Po návratu domů mě čeká psaní podrobných lékařských zpráv, vyhodnocování výsledků, příprava a odesílání vzorků do laboratoří, čištění a dezinfekce endoskopů, doplňování materiálu i příprava vybavení na další den. I když mám výjezdy naplánované například od 9 do 17 hodin, běžně strávím ještě další dvě hodiny administrativou a přípravou. Pracovní den tak často končí až dlouho večer.
Před nástupem na mateřskou jsem běžně zvládla tři až pět endoskopií za den, přibližně tři až čtyři dny v týdnu. Víc bych ale ani dělat nechtěla. Jsem přesvědčená, že kvalitní medicína potřebuje čas. Raději za den vyšetřím méně pacientů, ale každému věnuji maximální péči. Chci mít prostor vše důkladně vyšetřit, vysvětlit majiteli výsledky, sepsat kvalitní zprávu a v případě potřeby probrat další postup s referujícím veterinářem.
Velkou součástí mojí práce je také spolupráce s kolegy. Myslím si, že dnešní veterinární medicína je natolik rozsáhlá a diagnostické možnosti jsou tak široké, že už není možné být odborníkem úplně na všechno. Proto považuji specializaci za přirozený vývoj našeho oboru. Stejně jako v humánní medicíně i u koní podle mě dává smysl, aby se jednotliví veterináři věnovali oblastem, ve kterých mají nejvíce zkušeností. Dobrý veterinární lékař podle mě není ten, který se snaží zvládnout všechno sám, ale ten, který ví, kdy je vhodné požádat o názor kolegu nebo pacienta odeslat ke specialistovi. Ve výsledku z toho totiž nejvíce profituje samotný pacient.
A právě to mě na terénní praxi baví. Každý den je jiný, přináší nové výzvy a zároveň mi umožňuje dělat medicínu přesně takovým způsobem, který považuji za správný.
S jakými zdravotními problémy koní se v terénu setkáváte nejčastěji?
Vzhledem k tomu, že se specializuji na interní medicínu, se nejčastěji setkávám s onemocněními, která souvisejí se současným způsobem chovu a využívání koní. Jsou to takové „civilizační choroby“ – například žaludeční vředy, koňské astma nebo metabolický syndrom (EMS).
Dnešní způsob využívání koní často neodpovídá tomu, na co je jejich organismus evolučně přizpůsobený. Kůň je zvíře, které bylo stvořené pro pohyb, příjem vlákniny po většinu dne a život ve stádě. Přesto mnoho koní tráví velkou část dne v boxech, mají omezený pohyb, procházejí intenzivním sportovním tréninkem nebo jsou vystaveni dlouhodobému stresu a omezenému příjmu sena. A právě to se může postupně projevit (a často projeví) na jejich zdraví.
Bohužel si myslím, že těchto onemocnění bude v budoucnu spíše přibývat. Koně dnes žijí déle, máme vyšší nároky na jejich sportovní výkonnost a zároveň dokážeme díky moderní diagnostice odhalit problémy, které dříve často zůstávaly nepovšimnuté.
Na druhou stranu jsem optimistka. Mám pocit, že se majitelé koní stále více zajímají o prevenci, výživu i celkový management chovu. A právě prevence je podle mě tím nejúčinnějším nástrojem, jak výskyt těchto onemocnění do budoucna co nejvíce omezit.
Co podle Vás většina majitelů koní o práci terénního veterináře vůbec netuší?
Myslím, že většina lidí vidí jen tu část práce, kdy přijedeme do stáje, vyšetříme koně a zase odjedeme. Ve skutečnosti je to ale jen malá část celého pracovního dne.
Za každým vyšetřením jsou hodiny další práce – psaní lékařských zpráv, vyhodnocování výsledků, komunikace s laboratořemi, telefonické konzultace s majiteli i kolegy, objednávání materiálu, údržba a dezinfekce přístrojů nebo příprava vybavení na další den. To všechno zabere spoustu času, který už klient často nevidí.
Málokdo si také uvědomuje, jak náročné je vybudovat a udržovat terénní praxi. Abych mohla nabídnout pokročilou diagnostiku přímo ve stáji, musela jsem investovat do specializovaných přístrojů, jejich pravidelného servisu, pojištění, auta i dalšího vybavení. To jsou investice, které nekončí jejich nákupem, ale pokračují po celou dobu jejich používání.
Stejně důležité je i vzdělávání. Veterinární medicína se neustále vyvíjí a já považuji za samozřejmost pravidelně navštěvovat odborné kurzy, kongresy a školení apod.. Jen tak můžu svým pacientům nabídnout péči podle nejnovějších poznatků.
A možná ještě jedna věc – v terénní praxi člověk není jen veterinář. Během jednoho dne je zároveň řidičem, laborantem, technikem, účetní, skladníkem i člověkem, který večer čistí a servisuje vlastní vybavení. Když pracujete sami na sebe, musíte zvládat všechny tyto role najednou. Mě s některými těmito úkony pomáhá asistentka, ale ta také nepracuje zdarma.
Možná právě to si veřejnost často neuvědomuje. Když si člověk objedná veterináře, neplatí jen za hodinu strávenou u koně. Platí za roky studia, zkušeností, moderní vybavení, pravidelné vzdělávání a za možnost mít tuto péči dostupnou přímo ve své stáji.
A přesto bych neměnila. Právě ta pestrost je jedním z důvodů, proč mě moje práce tolik baví. Každý den je jiný a každý úspěšně vyřešený případ mi připomene, proč jsem se pro tuto profesi před lety rozhodla.
Jak velkou část Vaší práce tvoří samotná medicína a jak velkou komunikace s majiteli?
V mém případě bych odhadla, že je to přibližně 70 % medicína a 30 % komunikace. Jenže tyto dvě věci od sebe vlastně nejde úplně oddělit. Dobrá medicína bez dobré komunikace podle mě neexistuje.
Velkou část každého vyšetření tvoří už samotná anamnéza. Často se majitelů ptám na spoustu detailů, které se na první pohled nemusí zdát důležité, ale právě ony mohou být klíčem ke správné diagnóze.
Stejně důležitá je pro mě i komunikace po vyšetření. Snažím se každému majiteli srozumitelně vysvětlit, co jeho koně trápí, proč doporučuji právě daná vyšetření nebo léčbu a co od ní může očekávat. Zakládám si na tom, aby majitel nejen věděl, co má dělat, ale hlavně aby rozuměl proč. Myslím si, že právě tehdy bývá léčba nejúspěšnější.
Samozřejmostí jsou pro mě také následné konzultace. Pokud má majitel během léčby nebo po ní jakékoli otázky, snažím se být k dispozici. Vím, že když člověk pochopí podstatu problému, dokáže svému koni mnohem lépe pomoci a často si dokáže včas všimnout i drobných změn, které mohou být pro další léčbu důležité.
Možná právě proto mi některá vyšetření trvají déle. Nechci jen stanovit diagnózu a odjet. Chci, aby majitel odjížděl s pocitem, že svému koni opravdu rozumí a ví, jak mu může co nejlépe pomoci.
Žena v terénní veterině
Nedávno jste otevřeně psala o tom, že jste se na začátku své kariéry setkávala s předsudky. Jaké byly Vaše zkušenosti?
Začátky byly určitě náročnější než dnes. Nejčastěji jsem se setkávala s poznámkami na svůj věk. Občas zaznělo něco jako: „Vy jste opravdu doktorka?“ nebo „Vypadáte nějak mladě.“ Dnes už mě to spíš pobaví. Většinou se jen usměju, představím se a jdeme pracovat.
Vlastně mě vždycky překvapovalo, že si někteří lidé vytvoří názor ještě předtím, než člověk vůbec začne pracovat. Když si dnes sama vybírám lékaře nebo jiného odborníka, zajímá mě hlavně to, jak pracuje, jaké má zkušenosti a co o něm říkají ostatní. Myslím, že u veterináře by to mělo být stejné.
Dnes už je moje situace úplně jiná. Tím, že se věnuji specializované interní medicíně a endoskopickým vyšetřením, přichází za mnou většina klientů cíleně nebo na doporučení svého veterinárního lékaře. Troufnu si říct, že více než 95 % spoluprací je dnes velmi příjemných. S některými majiteli jsme v kontaktu ještě dlouho po vyšetření jejich koně a mám radost, když mi posílají zprávy nebo fotografie, jak se jejich koním daří.
Myslím si také, že dnešní veterinární medicína už funguje trochu jinak než před dvaceti lety. Díky zahraničním stážím, odborným kongresům, online vzdělávání a rychlému přístupu k nejnovějším studiím máme obrovské možnosti neustále se posouvat. Proto si nemyslím, že kvalitu veterináře určuje jeho věk nebo počet let od promoce.
Podle mě dobrého veterinárního lékaře charakterizuje hlavně to, že se nepřestává učit, sleduje nové poznatky a dokáže si říct, že v některých oblastech má kolega větší zkušenosti. Medicína dnes není o tom, kdo ví všechno. Je o spolupráci, specializaci a o tom udělat pro pacienta to nejlepší. A právě tím se snažím řídit i ve své práci.
Myslíte si, že hrála větší roli Vaše mladá věková kategorie, nebo spíše to, že jste žena?
V mém případě určitě větší roli hrál věk. A asi i to, že jsem vždycky působila mladším dojmem. S tím jsem se na začátku kariéry setkávala poměrně často.
Na druhou stranu jsem nikdy neměla potřebu někoho přesvědčovat. Vím, v čem jsou moje kvality, ale stejně tak vím, kde jsou moje hranice. Myslím si, že dobrý veterinář potřebuje zdravé sebevědomí, ale zároveň i pokoru. Musí vědět, co zvládne sám, a kdy je naopak lepší poradit se s kolegou nebo pacienta odeslat ke specialistovi.
Je také potřeba říct, že každý majitel má plné právo vybrat si veterináře, kterému důvěřuje. To naprosto respektuji. Důvěra je ve veterinární medicíně zásadní a nedá se ničím nahradit.
Pokud jde o to, že jsem žena, osobně jsem se s tím v běžné praxi setkávala mnohem méně než s poznámkami na svůj věk. Občas podobné komentáře vídám na sociálních sítích nebo o nich slýchám od kolegyň.
Nemělo by rozhodovat, kolik je veterináři let nebo jestli je muž či žena, ale to, jakou péči svým pacientům poskytuje. Bohužel v tomhle se ještě občas setkáváme s nepokrokovými názory.
Jak jste se naučila podobné situace zvládat? Vnímáte, že se přístup klientů v průběhu let změnil?
Na začátku mě podobné poznámky asi překvapovaly víc než dnes. Člověk se nad nimi lehce pozastavil a přemýšlel, proč někdo hodnotí věk nebo vzhled dřív, než vůbec vidí jeho práci. Postupem času jsem ale zjistila, že nemá smysl se tím zabývat. Dnes už se nad tím spíš usměju a soustředím se na to, co je opravdu důležité – na pacienta.
Myslím si, že se přístup klientů za ty roky ke mně opravdu změnil. Jednak už mám za sebou několik let praxe a spoustu spokojených klientů, kteří mě doporučují dál. A právě osobní doporučení je podle mě ta nejlepší vizitka, jakou může veterinář mít.
Velkou roli dnes hrají také sociální sítě a webové stránky. Majitelé si o mně mohou předem zjistit spoustu informací, podívat se, jak pracuji, jaké případy řeším nebo jak přemýšlím o medicíně. Díky tomu se mohou sami rozhodnout, jestli jsem právě já člověk, kterému chtějí svého koně svěřit.
A myslím si, že je to vlastně dobře. Vztah mezi veterinářem a majitelem by měl být založený na důvěře. Když si klient vybere veterináře, jehož přístup je mu blízký, bývá spolupráce mnohem příjemnější pro obě strany. A to je podle mě základ úspěšné léčby.
Veterina není jen medicína
Jak se vyrovnáváte s psychicky náročnými případy? Dá se po náročném dni nebo po ztrátě pacienta od práce skutečně odpoutat?
Není to jednoduché. Myslím si, že každý veterinář si časem musí najít způsob, jak s psychickou zátěží pracovat. Jinak by tu práci dlouhodobě dělat nešlo.
Já mám obrovské štěstí, že mám skvělého manžela, se kterým si můžu o všem popovídat. Je pro mě velkou oporou a často mi pomůže podívat se na věci s odstupem.
Za ty roky jsem se také naučila lépe filtrovat situace, které souvisejí spíš s lidskou stránkou práce než se samotnou medicínou. Nepříjemné chování, konflikty nebo situace kolem plateb už se snažím nenosit domů. Uvědomila jsem si, že nemůžu ovlivnit všechno, a nechci si nechat kazit život lidmi, kteří za to nestojí. Myslím, že člověk si musí vytvořit určitou psychickou odolnost, jinak by v této profesi velmi rychle vyhořel.
Mnohem těžší jsou pro mě případy, kdy přes veškerou snahu není možné koni pomoci. Obzvlášť pokud znám majitele delší dobu a vytvoří se mezi námi vztah. Takové případy si člověk pamatuje velmi dlouho a asi nikdy na ně úplně nezapomene.
Naštěstí jsem jich za svou praxi neměla mnoho. Přesto si každý z nich vybavím. Na druhou stranu se snažím soustředit hlavně na ty příběhy, které dopadly dobře. Na koně, kterým se podařilo vrátit zdraví, a na majitele, kteří mi pošlou fotografii nebo zprávu, že je jejich kůň zase v pořádku. Právě tyto okamžiky mi připomínají, proč tuhle práci dělám, a pomáhají mi zvládat i ty těžší dny.
Veterinární medicína je nádherná profese, ale zároveň psychicky velmi náročná. Myslím si, že je důležité umět pečovat nejen o své pacienty, ale také o sebe. Jen tak můžeme být dlouhodobě oporou těm, kteří naši pomoc potřebují.
Je nějaký případ, který Vám utkvěl v paměti a dodnes na něj vzpomínáte?
Takových případů je za ta léta spousta a myslím, že každý veterinář má několik pacientů, na které nikdy nezapomene.
Když začnu tím smutnějším, určitě to byla moje první eutanazie. Převzala jsem tehdy do péče valacha se závažným onemocněním jater. Ze začátku léčba vypadala nadějně a všichni jsme věřili, že se jeho stav podaří vyřešit. Bohužel se začal zhoršovat a společně s majiteli jsme se dohodli, že ho necháme odejít za duhový most.
Byl to obrovský, asi 850kilový kůň, a bylo to náročné fyzicky i psychicky. Za těch několik návštěv jsem si k němu vytvořila vztah a stejně tak i k jeho majitelům. Když jsem pak večer odjížděla domů, našla jsem na silnici ještě sraženého zajíce, kterému už bohužel nebylo pomoci. Také jsem ho uspala. Pamatuji si, že jsem tehdy celou cestu domů probrečela. Druhý den jsme ještě měli rozepře s kolegyní kvůli něčemu, co jsem nestihla nachystat na druhý den právě kvůli této eutanazii, bylo to náročné. Byl to jeden z dnů, na které člověk jen tak nezapomene.
Naštěstí si ale vybavuji mnohem více případů se šťastným koncem. Jeden z nejsilnějších byl u klisny mých klientů v Jeseníkách, která po ucpání jícnu prodělala těžký zánět plic a pohrudnice. Terapie nebyla ze začaátku úplně zvládnutá. Její stav byl opravdu kritický a prognóza velmi opatrná. Poprvé v životě jsem u ní drenovala hrudník a přiznám se, že jsem z toho měla obrovský respekt. Léčba byla dlouhá, náročná a finančně velmi zatěžující, na chvilku musela klisna v závěru i na kliniku, ale majitelé udělali naprosto všechno, co bylo potřeba. Díky jejich obrovské péči a odhodlání se nakonec klisna uzdravila. I když ji ani nekteří kolegové nedávali žádné šance…
Tenhle případ mi připomněl jednu důležitou věc – někdy se opravdu vyplatí nevzdávat se příliš brzy. Samozřejmě jsou situace, kdy už medicína své limity má a zázraky dělat neumí. Ale jsou i případy, které vypadají téměř beznadějně a nakonec dopadnou dobře. Právě proto se snažím být vždy realistická, ale zároveň pacientům dávat šanci, pokud ji ještě mají.
Stejně ráda vzpomínám na valacha od klientky z Plzeňska. Vzala si ho z opravdu nevhodných podmínek, trpěl těžkým astmatem a byl ve velmi špatné kondici. Absolvovali jsme kompletní diagnostiku, nastavili léčbu, upravili management i krmení a majitelka odvedla neuvěřitelný kus práce. Dnes je z něj úplně jiný kůň. A právě to je podle mě důležité říct – úspěch léčby není nikdy jen zásluhou veterináře. Je to výsledek spolupráce. Já můžu stanovit diagnózu a doporučit léčbu, ale bez odhodlaného majitele by spousta těchto příběhů nikdy neměla šťastný konec.
Mateřství a nová životní etapa
Momentálně jste na mateřské dovolené. Jak náročné pro Vás bylo zpomalit po letech intenzivní terénní práce?
Upřímně? Asi víc, než jsem si myslela haha :D
Ke svým pacientům jsem vyjížděla přibližně do začátku osmého měsíce těhotenství. Poté jsem sice přestala jezdit do terénu, ale úplně pracovat jsem nepřestala. Pokračovala jsem v online konzultacích, řešila výsledky vyšetření, komunikovala s klienty i kolegy a věnovala se vzdělávacím projektům.
Ani po porodu jsem práci úplně neopustila. Měla jsem náročný porod s komplikacemi, antibiotika na 3 týdny apod , ale chtěla jsem dělat aspoň něco malinko. Začala jsem postupně pracovat online na svých projektech. Nebylo to proto, že bych musela, ale proto, že mě moje práce opravdu baví a chyběla mi.
Mateřství mi ale zároveň ukázalo, že některé věci mohou chvíli počkat. Dnes je pro mě na prvním místě syn a snažím se si toto období co nejvíce užít, protože vím, že už se nikdy nebude opakovat.
Za pacienty zatím nevyjíždím. Chci být teď co nejvíce se svou rodinou a vracet se do terénu postupně. Jakmile bude syn trochu samostatnější a nebude mě tolik potřebovat, ráda se ke své práci vrátím.
Mateřství mi paradoxně připomnělo ještě jednu důležitou věc – že dobrý veterinář nemusí být ten, který pracuje nejvíc hodin. Mnohem důležitější je dělat svou práci kvalitně, s čistou hlavou a mít vedle ní i spokojený osobní život. Myslím, že právě to se teď sama učím.
Chybí Vám výjezdy za pacienty?
Ano, chybí. Ale asi ne tak, jak by si někdo mohl představovat.
Nechybí mi dny, kdy jsem byla v terénu čtrnáct hodin, nestihla se pořádně najíst a domů jsem přijela pozdě večer. To je část práce, kterou si člověk možná trochu idealizuje, ale dlouhodobě není udržitelná.
Co mi ale opravdu chybí, je samotná medicína. Chybí mi přemýšlení nad složitými případy, práce s klienty a hlavně endoskopická vyšetření. To je část mojí práce, která mě nejvíc naplňuje a na kterou se opravdu těším.
Na druhou stranu si uvědomuji, že období se synem už se nikdy nebude opakovat. Proto se teď snažím být naplno mámou a svou profesi nechat na chvíli trochu zpomalit.
Změnilo mateřství Váš pohled na práci veterináře nebo na život obecně?
Rozhodně ano. Říká se, že s narozením dítěte se rodí i matka, a myslím si, že je to pravda. Člověk začne přemýšlet trochu jinak a uvědomí si, že už není zodpovědný jen sám za sebe.
U mě se to nejvíce promítlo do otázky bezpečnosti při práci. Za svou praxi jsem vyšetřovala spoustu bázlivých koní, koní se špatnými zkušenostmi nebo zvířat po týrání. Vždycky jsme všechno zvládli, ale zpětně si uvědomuji, že některé situace nebyly úplně bezpečné. Dnes je vnímám s mnohem větším respektem a snažím se každé riziko co nejvíce minimalizovat. Neznamená to, že bych se bála nebo svou práci chtěla dělat jinak, ale více přemýšlím nad tím, jestli je dané vyšetření bezpečné pro všechny zúčastněné.
Na druhou stranu se můj vztah ke zvířatům nijak nezměnil. Pořád naprosto chápu, že pro mnoho lidí jsou jejich zvířata plnohodnotnými členy rodiny. Stejně to máme doma i my. Náš syn vyrůstá po boku našich koní i koček a od začátku je vnímá jako přirozenou součást rodiny.
Dnes si také mnohem víc uvědomuji hodnotu času. Když jsem v práci, chci být stoprocentně veterinářkou. A když jsem doma, chci být naplno mámou a manželkou. Nemyslím si, že se mi to daří vždy dokonale, ale je to rovnováha, kterou se teď učím hledat.
Přineslo Vám naopak prostor věnovat se projektům, na které dříve nezbýval čas?
Rozhodně ano. Přiznám se, že jsem člověk, který moc neumí nic nedělat. (haha :D) Když mám chvíli volného času, většinou už přemýšlím nad tím, co nového vytvořit nebo posunout dál.
V hlavě mám spoustu nápadů, které jsem při každodenních výjezdech nestíhala realizovat. Mateřská mi paradoxně dala prostor některé z nich postupně začít převádět do reality. Samozřejmě všechno přizpůsobuji synovi a rodině, ale když je čas, ráda se jim věnuji.
Nejvíce mě lákají vzdělávací projekty. Přednášky pro studenty i majitele koní, odborný obsah na sociální sítě, články a můj blog. Věřím, že kvalitní veterinární péče nezačíná až ve chvíli, kdy je kůň nemocný, ale mnohem dříve – u informovaného majitele, který rozumí svému koni a dokáže problémům co nejvíce předcházet.
Největší část času teď věnuji také rozvoji vlastní značky BEBRVET nutrition. Vývoj produktů mě nesmírně baví, protože díky zkušenostem z terénní praxe přesně vím, s jakými problémy se majitelé nejčastěji potýkají a co jim v nabídce často chybí. Je krásné mít možnost převést dlouholeté zkušenosti z praxe do produktů, které mohou koním skutečně pomáhat a nemají jen hezký obal.
Vlastně jsem zjistila, že i když teď netrávím tolik času v terénu, pořád můžu být veterinářkou – jen trochu jiným způsobem. A pokud moje přednáška, článek nebo příspěvek na sociálních sítích, pomůže byť jen jednomu koni nebo jeho majiteli, má to pro mě stejný smysl jako dobře zvládnutý případ.
Vzdělávání majitelů koní
V době mateřské se více věnujete vzdělávání veřejnosti prostřednictvím článků a sociálních sítí. Co Vás k tomu vedlo?
Myslím, že jsem měla potřebu poučovat už od malička. (haha :D) Vždycky jsem byla ten typ člověka, který ostatním něco vysvětloval nebo je „poučoval“. Takže když jsem se stala veterinářkou, bylo vlastně přirozené, že jsem začala vzdělávat i majitele koní.
Hlavním důvodem ale bylo něco jiného. Na sociálních sítích dnes koluje obrovské množství informací o zdraví koní. Bohužel ne všechny jsou správné nebo podložené vědeckými poznatky. Pro běžného majitele je často velmi těžké poznat, které informace jsou důvěryhodné a které ne.
Ve své praxi jsem se několikrát setkala se situací, kdy majitelé v dobré víře investovali spoustu času i peněz do metod nebo přípravků, které jejich koni nepomohly. Když se pak konečně dostali k veterináři a bylo potřeba udělat kvalitní diagnostiku, často už jim na ni nezbývaly prostředky.
Právě proto jsem se rozhodla sdílet odborné informace srozumitelnou formou a zdarma. Nechci nahrazovat veterinární péči ani dávat univerzální návody. Mým cílem je, aby majitelé svým koním lépe rozuměli, dokázali včas rozpoznat problém a věděli, kdy je potřeba vyhledat lékaře nebo jiného odborníka.
Věřím, že vzdělávání je jednou z nejlepších forem prevence. Pokud se díky jednomu článku, přednášce nebo příspěvku podaří předejít zdravotnímu problému nebo přivést koně včas k veterináři, má moje práce smysl.
Dnešní technologie nám dávají úžasnou možnost dostat kvalitní informace k tisícům lidí během několika minut. A pokud můžu svými zkušenostmi přispět k tomu, aby se koně měli o něco lépe a jejich majitelé se cítili jistější ve svých rozhodnutích, pak je to přesně to, proč tuto práci dělám.
Proč je podle Vás důležité přibližovat veterinární problematiku i běžným majitelům koní?
Protože si myslím, že informovaný majitel je pro svého koně tím nejlepším partnerem. Čím více rozumí jeho potřebám, tím větší je šance, že dokáže mnoha zdravotním problémům předejít nebo je včas rozpoznat.
Velká část onemocnění, se kterými se ve své praxi setkávám, souvisí s managementem – s krmením, ustájením, pohybem nebo stresem. Právě v těchto oblastech může správná prevence udělat obrovský rozdíl. Samozřejmě ne všem nemocem lze zabránit, ale u mnoha z nich můžeme výrazně snížit riziko nebo zachytit problém v době, kdy je jeho řešení jednodušší, levnější a hlavně šetrnější pro samotného koně.
Myslím si také, že pořízení koně je dnes jednodušší než kdy dřív. Mnohem těžší je ale zajistit mu kvalitní péči po dalších dvacet nebo třicet let. Provoz koně je totiž dlouhodobě mnohonásobně náročnější než jeho samotná koupě. Proto by si podle mě každý budoucí majitel měl předem zjistit, co všechno péče o koně skutečně obnáší.
Vzpomínám si na jednoho pána, který mi zavolal s tím, že by si chtěl pořídit koně „na zahradu“ a ptal se, co k tomu bude potřebovat. Měla jsem radost, že se zeptal ještě předtím, než si koně koupil. Mohli jsme si v klidu popovídat o tom, že kůň není zvíře, které může žít samo na zahradě, ale že potřebuje společnost dalších koní, dostatek prostoru, správnou výživu, pravidelnou péči i finanční rezervu na případnou léčbu. Nakonec se rozhodl, že si koně zatím nepořídí. A upřímně si myslím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí – jak pro něj, tak pro toho koně.
Právě proto mě vzdělávání tolik baví. Pokud se díky jedné přednášce, článku nebo příspěvku podaří předejít zdravotnímu problému nebo pomoci člověku udělat správné rozhodnutí ještě dříve, než nastane, pak to má obrovský smysl.
Mým cílem není, aby si majitelé koně léčili sami. Naopak. Chci, aby svým koním lépe rozuměli, uměli rozpoznat varovné signály a věděli, kdy je čas zavolat veterináře. Ve výsledku z toho totiž nejvíce profituje to nejdůležitější – zdraví a pohoda samotných koní.
Které téma bývá mezi majiteli nejčastěji podceňované?
Myslím, že nejvíce podceňovaná je jednoznačně prevence. Přitom právě ta dokáže ušetřit spoustu starostí i peněz.
Nemyslím tím jen pravidelné očkování nebo odčervení, ale také kvalitní výživu, péči o zuby, fyzioterapii, správný management ustájení, nebo včasné řešení drobných změn, kterých si majitel všimne. Mám pocit, že prevence bývá často vnímána jako zbytečný výdaj, přitom ve výsledku bývá tou nejlevnější formou péče.
Naopak trochu přeceňovanou roli podle mě někdy mají doplňky stravy. Abych ale byla správně pochopena – sama se jejich vývoji věnuji a jsem přesvědčená, že mají ve veterinární medicíně své důležité místo. Musí ale být používány správně a ve správný čas.
Pokud například kůň jednou zakašle, nemá horečku a je jinak v pořádku, je naprosto rozumné několik dní sledovat jeho stav, podpořit ho vhodným režimem nebo sáhnout po některých podpůrných přípravcích. Problém nastává ve chvíli, kdy se týdny nebo měsíce zkouší jeden doplněk za druhým, aniž by se hledala skutečná příčina obtíží.
Ve své praxi jsem se několikrát setkala s tím, že majitelé v dobré víře utratili několik tisíc korun za různé přípravky, ale když jsem následně doporučila důkladnou diagnostiku, už na ni nezbýval rozpočet.
Doplňky stravy nejsou náhradou veterinárního vyšetření ani diagnostiky. Jsou skvělým pomocníkem, pokud víme, co léčíme, proč je používáme a co od nich očekáváme. Správná diagnóza by měla být vždy na prvním místě a teprve na ní by měla stát kvalitně zvolená léčba, management i případná suplementace.
Myslím, že právě spojení kvalitní prevence, včasné diagnostiky a cíleně zvolených doplňků představuje tu nejlepší cestu ke zdravému a spokojenému koni.
Nejdražší doplněk stravy je ten, který zakrývá problém místo toho, aby se hledala jeho příčina.
Kdybyste mohla všechny majitele koní naučit jednu jedinou věc, co by to bylo?
Asi bych jim řekla, aby se vždycky snažili přemýšlet nad tím, co je pro koně přirozené. Když budeme respektovat jeho základní životní potřeby, dokážeme předejít obrovskému množství zdravotních problémů.
Kůň je totiž pořád kůň. Potřebuje pohyb, kontakt s dalšími koňmi, dostatek kvalitní vlákniny, možnost přirozeného chování a prostředí, ve kterém se cítí bezpečně. Čím více se těmto potřebám dokážeme přiblížit, tím větší šanci máme, že bude zdravý a spokojený.
Je potřeba porozumět tomu, co skutečně potřebuje. Někdy vidím nádherné stáje s perfektním zázemím pro lidi, ale z pohledu koně mohou představovat prostředí, které mu příliš nevyhovuje. A naopak ani celoroční pastvina sama o sobě není zárukou dobrého welfare, pokud na ní chybí kvalitní seno, přístřešek a pravidelná péče.
Myslím si, že dobrý majitel není ten, kdo utratí nejvíc peněz za pěkné vybavení. Je to člověk, který se snaží svému koni porozumět a podle toho se rozhodovat. Když totiž začneme přemýšlet očima koně místo očima člověka, uděláme pro jeho zdraví možná úplně nejvíc.
Nové projekty
Připravujete také vlastní produkty pro koně. Můžete prozradit, jak tato myšlenka vznikla?
Ta myšlenka vznikla přibližně před rokem a půl.
X krát do týdne jsem řešila koně se žaludečními vředy, astmatem nebo dalšími interními onemocněními a samozřejmě se mě majitelé ptali, jaké krmivo nebo doplněk stravy bych jim doporučila. Jenže právě tehdy jsem často narážela na problém. Na trhu je obrovské množství produktů, které slibují podporu konkrétních zdravotních problémů, ale když jsem se podívala na jejich složení, často mi nedávalo smysl. Někdy chyběly účinné látky, jindy byly přítomné jen v minimálním množství nebo bylo složení postavené spíš na marketingu než na skutečných potřebách koně, někdy tam byly dokonce komponenty naprosto nevhodné. Často také mají ve svém názvu „VET“, ale s veterináři nic společného nemají. Většinou ani nevíte, kdo za nimi stojí a kdo dané receptury vymýšlí, nebo zaručuje jejich kvalitu.
Neříkám, že na trhu nejsou kvalitní produkty. Naopak, několik z nich jsem klientům dlouhodobě doporučovala. Často jsem ale musela dělat kompromisy – doporučit jedno krmivo od jedné značky, jiný doplněk od druhé a přitom si říkat, že bych některé věci stejně udělala trochu jinak.
A právě tehdy vznikla myšlenka vytvořit vlastní řadu produktů. Chci svým klientům nabídnout něco, za čím si můžu jako veterinární lékařka opravdu stát.
Při vývoji vycházím především z poznatků veterinární medicíny a z každodenních zkušeností z praxe. Každá receptura vznikala s jasným cílem – aby měla skutečný přínos pro konkrétní skupinu koní a nebyla postavená jen na atraktivním obalu nebo marketingových tvrzeních.
Pro mě osobně je důležité, že přesně vím, co v mých produktech je, proč tam jednotlivé složky jsou a v jakém množství. Nestačí mi, aby byla účinná látka jen uvedená na etiketě. Chci mít jistotu, že je jí tam dostatek, aby mohla mít reálný efekt.
Vlastně je to stejné jako v celé mojí práci. Nechci dělat kompromisy jen proto, že je to jednodušší. Ať už jde o diagnostiku, léčbu nebo výživu, vždycky se snažím doporučit to, čemu sama věřím a co bych bez váhání dala (a dávám) i svým vlastním koním.
Vycházíte při jejich vývoji především ze zkušeností z terénní praxe? Můžete už naznačit, na jaké oblasti budou zaměřené?
Ano J.
Dnes už můžu prozradit, že připravuji vlastní značku krmiv a doplňků stravy pro koně. Každý produkt vznikl proto, že jsem se s určitým problémem opakovaně setkávala u svých pacientů a měla pocit, že mi na trhu chybí řešení, za kterým bych si jako veterinární lékařka mohla stoprocentně stát. Produkty budou zaměřené na podporu konkrétních zdravotních problémů, se kterými se ve své praxi setkávám.
Největší radost mám z vývoje elixírů. Ty jsou postavené na mých vlastních recepturách. Každá receptura měla a má od začátku jasný cíl – aby jednotlivé složky dávaly smysl nejen samostatně, ale především ve vzájemné kombinaci.
Při vývoji a testování jsme se nesoustředili jen na to, co vyžaduje legislativa. Naopak jsme se rozhodli ověřovat i některé parametry nad její rámec, protože jsem chtěla mít jistotu, že produkty splňují standard, který od nich sama očekávám.
A ano, všechny produkty testovali i moji vlastní koně. To pro mě byla od začátku jedna z podmínek. Když něco doporučuji svým klientům, chci mít jistotu, že bych to bez váhání používala i doma.
Mým cílem ale nikdy nebylo mít co nejširší nabídku produktů. Raději budu mít menší portfolio, za kterým si budu moci jako veterinární lékařka stoprocentně stát. Pokud si klient vezme do ruky výrobek s naším logem, chci, aby věděl, že za ním nestojí marketingové oddělení, ale každodenní zkušenosti z terénní veterinární praxe.
Prvních 5 produktů bude k dispozici cca od září či října letošního roku. Elixíry budou k dispozici později a postupně, protože právě probíhá a ještě bude nějakou dobu probíhat jejich testování v laboratoři.
Samozřejmě jsem ráda, když si lidé složení čtou. Ale mým cílem je, aby jednou věděli, že když na produktu uvidí jméno BEBRVET nutrition, nemusí přemýšlet, jestli dává receptura smysl. Chci, aby věděli, že jsem ji navrhovala stejně pečlivě, jako bych ji připravovala pro své vlastní koně
Pohled do budoucna
Jaké jsou Vaše plány po návratu z mateřské dovolené?
To je otázka, na kterou zatím neumím úplně přesně odpovědět. Hodně bude záležet na tom, jak dlouho budu chtít být se synem doma a kdy budu mít pocit, že nastal správný čas se postupně vracet do terénu.
I během mateřské ale pracuji na projektech, které jsem dlouho plánovala a nebyl na ně čas.. Nejvíce času teď věnuji rozvoji značky BEBRVET nutrition a vývoji nových produktů (to zabere hodně času). Na podzim mě čeká přednáška v rámci online summitu Koně česky a moc se na ni těším.
Od příštího roku bych ráda znovu rozjela online konzultace. Pokud všechno dobře dopadne, ráda bych nabídla klientům možnost, aby mohli přivést koně přimo ke mně na vyšetření. Aktuálně jednáme o vhodných prostorách, tak uvidíme.
Postupně bych se chtěla vrátit i k terénní práci, ale v takovém rozsahu, který bude dobře fungovat nejen profesně, ale i pro naši rodinu. Zároveň bych ráda dál rozvíjela vzdělávací projekty – ať už formou přednášek pro studenty, nebo seminářů pro majitele koní. Vzdělávání je něco, co mě dlouhodobě naplňuje a čemu se chci věnovat.
Nedávno jsem i dostala nabídku podílet se na přípravě odborné knihy, což je výzva, která mě velmi láká.
Když se na to všechno podívám, čeká mě spousta práce. Ale po zkušenostech z minulých let už vím, že není potřeba stihnout všechno najednou. Raději půjdu krok za krokem a budu jednotlivé projekty rozvíjet tak, abych z nich měla radost nejen já, ale aby především přinášely užitek koním a jejich majitelům.
Myslíte si, že budete schopná skloubit terénní praxi, vzdělávání i rodinný život?
To ukáže až čas.
Vím, že moje terénní praxe už pravděpodobně nebude vypadat stejně jako dřív. Dlouhé výjezdy přes celou republiku budou určitě omezenější. Na druhou stranu bych ráda postupně nabídla možnost přijet ke mně na vyšetření, pokud se podaří zrealizovat prostory.
Vzdělávání se určitě nevzdám, to dělám i teď. Neustále mě baví učit se nové věci, sledovat nejnovější poznatky a předávat je dál. Ráda bych pokračovala v přednáškách pro studenty a začala i pro majitele koní, protože právě v tom vidím obrovský smysl.
Ale rodina je teď pro mě na prvním místě. Děti jsou malé jen jednou a nechci o toto období přijít.. Některé projekty mohou chvíli počkat.
Úspěch pro mě znamená dělat svou práci poctivě, mít čas na rodinu a večer mít dobrý pocit z obojího.
Kam byste chtěla svou profesní cestu posunout v příštích letech?
Určitě bych se chtěla i nadále věnovat interní medicíně, protože právě ta mě profesně nejvíce naplňuje. Baví mě řešit složitější případy, hledat souvislosti a pomáhat koním tam, kde je potřeba opravdu důkladná diagnostika.
V příštích letech bych se ale chtěla ještě více specializovat na výživu koní, především v souvislosti s konkrétními onemocněními. Výživu totiž nevnímám jen jako běžnou součást péče o koně, ale jako důležitou součást léčby i prevence mnoha interních onemocnění. Čím déle interní medicínu dělám, tím více si uvědomuji, jak velký význam může správně nastavená výživa mít.
Velkou motivací je pro mě i vlastní zkušenost. Sama mám autoimunitní onemocnění, a právě díky tomu jsem si ještě více uvědomila, jak důležitou roli může výživa hrát jako součást celostní medicíny. Samozřejmě není všelékem a nikdy nenahradí kvalitní diagnostiku ani správně nastavenou léčbu. Může ale být velmi důležitou součástí celého terapeutického přístupu. A právě tento pohled bych chtěla více přenést i do veterinární medicíny.
Ráda bych proto absolvovala dálkové studium zaměřené na výživu koní na Univerzitě v Edinburghu. Už jsem si podrobně prošla studijní program a jeho zaměření mě opravdu nadchlo. Líbí se mi, že propojuje nejnovější vědecké poznatky s praktickým využitím v klinické medicíně.
Vedle toho bych chtěla dál rozvíjet vzdělávací projekty, přednášky i vlastní produkty. Mým cílem ale není dělat co nejvíce různých věcí. Spíš chci, aby všechno, čemu se věnuji, mělo společného jmenovatele – pomáhat koním prostřednictvím kvalitní diagnostiky, správné výživy a vzdělávání jejich majitelů.
Myslím, že člověk by se měl učit celý život. A právě to je jedna z věcí, která mě na veterinární medicíně baví nejvíc. Pořád je co objevovat, v čem se zlepšovat a kam se posouvat
Co podle Vás odlišuje dobrého veterináře od výborného veterináře?
Myslím si, že odborné znalosti jsou samozřejmým základem. Ale samy o sobě nestačí.
Výborného veterináře podle mě odlišují tři věci. První je schopnost komunikovat s majiteli (i kolegy). Můžete stanovit správnou diagnózu i léčbu, ale pokud majitel nepochopí, co se s jeho koněm děje a proč něco doporučujete, bude léčba mnohem obtížnější. Proto se vždy snažím věci vysvětlovat tak, aby jim každý rozuměl.
Druhou je ochota se neustále vzdělávat. Veterinární medicína se vyvíjí neuvěřitelně rychle a myslím si, že okamžik, kdy si člověk řekne, že už ví všechno, je začátkem jeho profesního konce. Já sama se pořád učím, jezdím na kongresy, sleduji odbornou literaturu a ráda si vyslechnu názory kolegů z různých oborů.
A tou třetí je otevřená mysl. Nemyslím tím slepě přijímat každou novinku, ale nebát se přemýšlet nad novými postupy, pokud dávají biologický smysl a jsou podloženy kvalitními důkazy nebo zkušenostmi. Stejně tak je podle mě důležité umět říct: „Tohle zatím nevíme.“ Medicína není černobílá a právě pokora je jednou z nejdůležitějších vlastností dobrého lékaře.
Možná bych přidala ještě jednu věc. Výborný veterinář podle mě není ten, kdo umí všechno. Je to člověk, který zná své silné stránky, ví, kde jsou jeho limity, a nebojí se spolupracovat s kolegy nebo pacienta odeslat ke specialistovi. Ve výsledku totiž nejde o naše ego, ale o to, aby pacient dostal tu nejlepší možnou péči.
A právě to je filozofie, kterou se snažím řídit každý den ve své práci.
Jakou radu byste dala majitelům koní, kteří chtějí pro zdraví svého koně udělat opravdu to nejlepší?
Asi bych jim poradila tři věci.
Tou první je nikdy nepřestat se vzdělávat. Dnes máme obrovské množství dostupných informací, ale je důležité umět rozlišit, které jsou kvalitní a které ne. Čím více bude majitel svému koni rozumět, tím lépe dokáže rozpoznat, když se něco děje.
Druhou je nebát se svěřit svého koně do rukou odborníků. A nemyslím tím jen veterinárního lékaře. Stejně důležitou roli hraje zkušený kovář, fyzioterapeut, zubař nebo výživář. Každý z nich je odborníkem ve své oblasti a právě jejich spolupráce často přináší ty nejlepší výsledky.
A třetí rada možná některé překvapí – nebojte se požádat o druhý názor. Ve veterinární medicíně, stejně jako v té lidské, není second opinion známkou nedůvěry. Naopak. Každý lékař má jiné zkušenosti, jinou specializaci a někdy může nabídnout jiný pohled na stejný problém. Sama spolupráci s kolegy velmi podporuji a myslím si, že právě sdílení zkušeností posouvá medicínu dopředu.
Ve svých článcích často zdůrazňujete prevenci a pochopení souvislostí. Máte pocit, že se dnes majitelé koní příliš často zaměřují na řešení následků, místo aby hledali příčinu problému? Co by podle Vás mohlo tento přístup změnit?
Myslím si, že to není problém jen dnešní doby ani jen světa koní. Je to obecně lidská přirozenost. Když se objeví problém, chceme ho co nejrychleji vyřešit. Často ale řešíme jeho projevy, místo abychom se zamysleli nad tím, proč vlastně vznikl.
Ve veterinární medicíně to vidím poměrně často. Kůň například začne kašlat a majitel mu koupí sirup nebo doplněk na podporu dýchacích cest. To samo o sobě není špatně. Pokud ale zároveň dál dostává nekvalitní seno nebo žije v prostředí s vysokou prašností, skutečná příčina problému zůstává. A bez jejího odstranění se bude kašel velmi pravděpodobně vracet.
Podobné je to i u dalších onemocnění. Samotná léčba často nestačí, pokud nezměníme management, výživu nebo podmínky, ve kterých kůň žije. Právě proto ve své práci tolik zdůrazňuji diagnostiku a hledání souvislostí. Nestačí vědět, co koně trápí. Musíme se snažit pochopit i proč se to děje.
Myslím si, že změnit tento přístup může především kvalitní osvěta. Dnes máme díky internetu a sociálním sítím obrovskou možnost předávat odborné informace jednoduše, srozumitelně a zdarma. To považuji za velkou výhodu. Zároveň je ale potřeba přemýšlet nad tím, odkud informace čerpáme. Ne všechno, co se na internetu tváří odborně, skutečně odborné je.
Pokud bych si přála, aby si čtenáři z našeho rozhovoru odnesli jedinou myšlenku, byla by asi tato: Nesnažme se jen potlačit příznaky. Zajímejme se o to, proč problém vznikl. Právě tam totiž většinou začíná cesta ke skutečnému řešení.
Veterina je obor, ve kterém vzdělávání nikdy nekončí.
Ať už se na profesní dráhu veterinárního lékaře teprve připravujete, studujete, nebo už máte vlastní praxi, v nabídce Stáje knih najdete také odbornou veterinární literaturu nakladatelství Wiley.
Objevit odborné knihy pro veterináře a studenty → Veterinární literatura
Pro majitele koní doporučujeme
Kniha o souvislostech mezi stavbou těla, přirozeným pohybem, zdravím a způsobem práce s koněm.
Publikace, která upozorňuje na zdravotní problémy koní, jejich možné příčiny a důsledky nevhodného tréninku či péče.
Kniha věnovaná zdravému pohybu koně, správnému držení těla a cestě k dlouhodobě udržitelnému tréninku.